Mezinárodní právo veřejné: Porovnání verzí

Verse z 27. 6. 2012, 08:31

Mezinárodní právo (veřejné) je soubor právních norem, které regulují vztahy mezi státy, jejich vztahy k mezinárodním organisacím a dalším subjektům mezinárodního práva, vzájemné vztahy mezinárodních organisací a některé vztahy jednotlivců ke státu.

Ve vztahu k vnitrostátnímu právu se rozlišuje mezi

• monistickým přístupem, kdy jsou závazky státu v mezinárodním právu zcela rovnoprávné vnitrostátnímu právu, při případném rozporu zpravidla platí novější zákon (platí např. ve Francii) a
• dualistickým přístupem, při němž musí být mezinárodní smlouvy ke své účinnosti převedeny do domácího právního řádu zvláštní zákonnou úpravou (tradičně Německo, i Československo a Česká republika; po vstupu do Evropské unie byl tento přístup však pozměněn)

Subjekty mezinárodního práva

Mezi subjekty mezinárodního práva jsou zařazovány jednotky s rozdílnou mezinárodní subjektivitou. Za hlavní prvky, které tuto subjektivitu definují, patří zejména způsobilost k právům a povinnostem, která je adresována přímo těmto subjektům, a to z mezinárodního, nikoli vnitrostátního práva. Dále se musí jednat o jednotku zahrnující společenské vztahy, vztahy mezi lidskými společenstvími. (Za subjekty mezinárodního práva proto nejsou považovány např. lodě plující v cizích vodách, ač by jinak tuto definici naplňovaly.)

Za způsobilost k právním úkonům se v mezinárodním právu považuje způsobilost vystupovat pod svým jménem v mezinárodněprávních poměrech a přijímat závazky vůči jiným subjektům. Mezi subjekty mezinárodního práva bývají zahrnovány:

• svrchované státy (politická entita mající stálé obyvatelstvo, vymezené území, funkční veřejnou moc a způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy)
• mezinárodní organizace
• zvláštní politické jednotky
• jednotlivci (fyzické osoby)

Prameny mezinárodního práva

Rozlišují se prameny materiální (okolnosti, zvyklosti, právní vědomí, poměr sil mezi státy; vpodstatě důvody ke vzniku jednotlivých ustanovení mezinárodního práva) a prameny formální, pod nimiž se rozumí formy práva, které zajišťují přesný obsah těchto norem.

Formální prameny mezinárodního práva se dají dělit na základní:

• mezinárodní smlouvy
• mezinárodní obyčeje

a pomocné, kam se zařazují

• obecné zásady právní
• soudní rozhodnutí (case law)
• učení nejkvalifikovanějších znalců mezinárodního práva (nauka (doktrína) mezinárodního práva)
• vnitrostátní akty státu
• akty mezinárodních organizací
• akty států
• ekvita (equity) – princip spravedlnosti

K ius cogens patří:

• zákaz genocidy
• pirátství
• otrokářství
• mučení
• válečné aggresse

V mezinárodním právu se produkuje značné množství dokumentů. Příkladem je non-paper, což je neofficiální presentace politiky státu předkládaná jiným stranám.[1][2]

Vizte též

• Neutralita
• Konfederace
• Mezinárodní právo soukromé

Prameny a literatura

• Jiří Malenovský: Kulečník namísto štafetového běhu v ratifikačních řízeních o integračních smlouvách v ČR. In Právní rozhledy 4/2009, pp. 115–124; rozsáhlý text kritisující eurohodnutí ústavního soudu a tvrdící, že president republiky smí odmítnou ratifikovat jen výjimečně.

Další odkazy

• Retorse [momentálně nefunguje]
• Represálie [momentálně nefunguje]
• en:Peremptory norm (anglicky)
• wiktionary:non-paper