Dubnová ústava: Porovnání verzí

Verse z 16. 1. 2007, 10:31

„Ústavní listina rakouského císařství“ (německy Verfassungsurkunde des österreichischen Kaiserstaates) je první ústava v moderním smyslu, která byla přijata na území rakouské monarchie. 25. dubna 1848 ji ve Vídni udělil („oktrojoval“) císař Ferdinand I. Přestože deklarovala, že všechny k rakouskému císařství patřící země tvoří „nedělitelnou konstituční monarchii“, neplatila pro uherské království a království lombardsko-benátské. Její text, inspirovaný zejména belgickou ústavou z roku 1831, vznikal pod záštitou ministra vnitra Franze Xavera von Pillersdorf. Tato ústava ovšem nikdy nenabyla účinnost. Poté, co 15. května skupina demonstrantů císaři předala tzv. Sturmpetition, byla 16. května nejprve císařem prohlášena za provizorní. V červenci byl její návrh zcela stažen.

Dobový kontext

Události roku 1848

Rok 1848 začal protirakouskými demonstracemi v Miláně. V únoru byla v Toskánsku zavedena liberální ústava, 22. února musel být v lombardsko-benátském království vyhlášen válečný stav. Zpráva o únorové pařížské revoltě, během níž byl 23. února 1848 poražen režim Ludvíka Filipa, vyvolala v zemích Německého spolku liberálně-demokratická hnutí, které již 5. března 1848 vedlo k přípravě k přípravě parlamentu složeného ze zástupců zemských parlamentů členských států Německého spolku. Ve Vídni, kam tato zpráva dorazila 6. března 1848, se nejprve mezi měšťany a studenty tvořila shromáždění, která vypisovala petice za dosažení ústavních práv, zrušení cenzury, spolurozhodování na vládě apod. Vláda, oslabena v důsledku pokračujících bojů v severní Itálii a kritické situaci v Uhrách, kde Říšský sněm už od listopadu 1847 projednával progresivní program, se rozhodla jednat zdrženlivě, nicméně nechala zatknout vůdce těchto hnutí. Tyto události vedly k tomu, že 13. března dav složený nejvíce z mladých intelektuálů vtrhnul do dolnorakouského Zemského sněmu a tamní zástupce stavů přesvědčil ke společnému předání petice císaři. Následně došlo k bojům mezi demonstranty a vojskem soustředěným poblíž zámku, které se brzy rozšířily po celém městě. Ke studentům se brzy připojili předměstští dělníci. Ještě večer toho dne byl Metternich přinucen k odstoupení. Vláda se domnívala, že se vydáním hlavního exponenta „systému“ se sama udrží při u moci.

Reformy státní správy

Následující den byla zrušena cenzura a vznikla na „majetku a inteligenci“ založená Národní garda (Nationalgarde), která se snažila zabránit výtržnostem. Další den bylo formálně potvrzeno povolání stavů. Úkolem tohoto shromáždění bylo dát „konstituci vlasti“. O dva dny později byla vytvořena odpovědná Rada ministrů (Ministerrat). Staré Hofstellen byly převedeny na ministerstva (např. Vereinigte Hofkanzlei byla 15. května převedena v Ministerstvo vnitra (Innenministerium), Hofkammer 19. května na Ministerstvo financí (Finanzministerium), Studienhofstelle 23. března na Ministerstvo školství (Unterrichtsministerium), atd. Důležití je, že Oberste Justizstelle byla převedena na Ministerstvo spravedlnosti (Justizministerium), jež bylo později převedeno na Nejvyšší soud (Oberstes Gerichtshof). 20. března 1848 byl pak vydán amnestiční zákon.

Události v provinciích

Uherský Parlament se usnesl na tzv. „31 článcích“, v kterých vyjádřil své uznání uherské samostatnosti a trval na provedení dalekosáhlých politických a sociálních reforem, jakož i na sloučení s Chorvatskem, Slavonií, Vojna krajinou a Sedmihradskem, a uznáním maďarštiny za úřední jazyk. Vídeňská vláda tyto články v naději na zklidnění Uher 11. dubna 1848 schválila. Již před tím vynesla tzv. „Českou chartu“, která uznala, že Čechy tvoří samostatné království, mají mít vlastní volený Zemský sněm a čeština má být zrovnoprávněna s němčinou.

Oktrojování ústavy

Do Vídně „se zvláštním zástoupením měšťanstva“ svolané stavy mezi tím rokovaly pod mnoha formálníma nejasnostmi o budoucí ústavě. Ferdinand I., aniž by čekal na výsledek projnávání, však „oktrojoval“ dne 25. dubna 1848 „Ústavní listinu rakouského císařství“. Tím, že tato ústava platila i pro české království, se zdálo, že byla zrušena „Česká charta“, což by mimo jiné znamenalo, že monarcha porušil své slovo.

Konec revoluce

17. května 1848 byl císař převezen do Innsbrucku, kde zůstal do srpna. Tato skutečnost urychlila rozpad revolučního hnutí, neboť vedla k oddělení umírněných (kteří dosavadní úspěchy považovali za dostatečné k budování státu) od radikálů, kteří požadovali vyhlášení republiky, rozbití teritoriální jednoty, a celkově anarchii.

Po potlačení povstání v Praze a Radetzkého úspěších v Itálii začali konzervativci přemýšlet o obnovení pořádku. Vláda zůstala ve Vídni a pokusila se o vybudování liberálního režimu, který by spolupracoval s nově obsazenými úřady.

22. června 1848 byla započata činnost „konstitučního Říšského sněmu“, ale naděje do něj vkládané nebyly naplněny. Průběh prací bránily národnostní a politické spory; třenice existovaly už jen o jazyk, v kterém se mělo pracovat. Mezitím musela Národní garda zasáhnout, protože se část dělníků vzbouřila proti snížení svého platu, což mělo za následek odcizení mezi měšťany a dělníky. V září 1848, když se mělo rozhodnout, zda k jednáním bude přizvána i uherská delegace, v sobě revoluční myšlení udržovaly již jen malé skupiny. Nové boje vypukly, když měla být v říjnu 1848 přepravena vojska z Vídně do Uher. Císař byl převezen do Olomouce, a vrchní velitelství ísařských vojsk převzal Alfred Windischgrätz.

Na konci října 1848 byla následně dobyta Vídeň, čímž byla revoluce ukončena. 22. října 1848, ještě během bojů, byl neochvějně jednající Říšský sněm přemístěn do Kroměříže, kde během následujících měsíců vznikl tzv. „kroměřížský návrh“, jenž ovšem nikdy nevstoupil v platnost.

Principy ústavy

Dělení mocí

Pillersdorfova ústava spočívala na principu dělení moci, přičemž jen samotnému císaři dle ní příslušela plná výkonná moc. Zákonodárnou moc měl vykonávat spolu s Říšským sněmem a soudní moc měla být úplně nezávislá.

Císař

Ve vykonávání své moci byl císař označován za „posvěceného a nedotknutelného“. Ze svého počínání se nikomu nepotřeboval zodpovídat. Jeho vládní rozhodnutí však měly být kryty tím, že byly potvrzeny v daném rezortu zodpovědným ministrem. Císaři příslušela, nehledě k jen jemu podléhajícímu zákonodárství, tato práva:

• obsazování státních úřadů
• vrchní velitelství armády
• vyhlášení války a uzavření míru,
• uzavírání smluv se zahraničními vládami (smlouvy však následně musely být potvrzeny Říšským sněmem)
• vykonání zákonodárství ve jménu císaře
• omilostnění
• svolání, odročení a rozpuštění Říšského sněmu (Po rozpuštění Říšského sněmu měl být během 90 dnů svolán nový.)

Říšský sněm

Říšský sněm (Reichstag) se měl skládat :

• ze Senátu (jeho členy se automaticky stali všichni princové císařského domu starší 25 let, dále zde byli členové doživotně jmenováni císařem a 150 členů bylo volených z nejvýznamnějších majitelů pozemků) a
• z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 poslancích, jejichž volba měla spočívat na „sčítání lidu a zastoupení všech zájmů státu a občanů“.

Zákony měly být schváleny oběma komorami Říšského sněmu a potvrzeny císařskou sakcí, přičemž v případě neobdržení císařské sankce zákon nevstoupil v platnost. V každé z obou komor byla k přijetí zákona potřebná absolutní většina přítomných poslanců (k otevření jednání postačovala přítomnost pouhých 60 poslanců). Ústavní změny měly potřebovaly ke schválení dvě třetiny přítomných poslanců.

Další zákonodárné orgány

Mimo Říšského sněmu měly „dočasně“ v napojení na stávající Zemské sněmy vznikat i proměnné „provinční stavy k ozřejmění zájmů provincie a k obstarání náležitostí, z těchto zájmů plynoucích“, přičemž mělo být přihlíženo ke stavovskému principu a federální struktuře. Ústava předpokládala i ustanovení obcí k lepšímu zastoupení zájmů obyvatelů obce.

Lidská práva

„Občanská a politická práva občanů státu“, katalog základních lidských práv, který velmi podstatně rozšířil malý počet tšchto práv dle Všeobecného zákoníku občanského (z roku 1811), a velmi se tak přiblížil hlavnímu cílu revoluce, obsahoval mimo základních osobních práv jako rovnost před zákonem, svobodu vyznání a svědomí, osobní svobodu, svobodnou volbu živnosti, ochrana před nezákonným zatčením, svoboda tisku a projevu, listovní tajemství, petiční právo, svoboda vystěhování, ochrana soudců před přesídlením či propuštěním, veřejná a ústní justice a zavedení porotních soudů. Mimo armády byla ústavně zakotvena i „národní garda“.

Volební právo

Volební právo nebylo v této ústavě dále řešené a bylo proto ustanovené provizorním volebním řádem do Senátu z 8. května 1848. Omezovalo se pouze na prince jmenované členy Senátu a další dále doživotně jmenované členy Senátu, celkově 200 osob, přičemž u velkomamajitelů půdy bylo za kritérium jejich volitelnosti považováno daňové zatížení.

Každý člen Poslanecké sněmovny zastupoval 50.000 mužů starších 24 let, kteří nejméně 6 měsíců bydleli ve volebním okrsku, a to podle dělícího klíče (např. Čechy měly 90 poslanců, Dolní Rakousy 37, Tirolsko 17, Galicie 96, Salcbursko 4 apod.), přičemž dělníci za denní nebo týdenní plat, služebníci a osoby sociálně podporované státem nebyly volebně oprávněny.

Přestože ústava v porovnáním s předbřeznovým stavem znamenala obrovský posun dopředu, byla velmi kritizována, obzvláště provizorní volební řád. 15. května 1848 přednesli v Hofburgu demonstranti tzv. „Sturmpetition“ (bouřlivou petici), což způsobilo, že již přijatá ústava byla postavena před Říšský sněm, který o ní měl jednat, mělo dojít ke změně nespravedlivého volebního zákona a první Říšský sněm (konstituční Říšský sněm) tak měl dostat jen jednu komoru, jejíž členové měli být zvoleni nehledě na daňový cenzus.

Externí odkazy

• Originální text ústavy (německy)