Přirozené právo: Porovnání verzí
(* morálka) |
(ius naturale) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Přirozené právo''' je [[doktrína]], která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané [[právní princip]]y, jejichž cílem je dosažení [[spravedlnost]]i, které [[platné právo]] nesmí pominout, má-li zůstat [[právo|právem]], nikoliv pouhým legalisovaným [[bezpráví]]m. Jejím opakem je [[positivní právo]]. | + | '''Přirozené právo''' (''ius naturale'') je [[doktrína]], která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané [[právní princip]]y, jejichž cílem je dosažení [[spravedlnost]]i, které [[platné právo]] nesmí pominout, má-li zůstat [[právo|právem]], nikoliv pouhým legalisovaným [[bezpráví]]m. Jejím opakem je [[positivní právo]]. |
Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl [[Lon L. Fuller]] (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci [[Germain Grisez]] (* 1929), [[John Finnis]] (* 1940), [[Robert P. George]] (* 1955) a [[Joseph Boyle]]. | Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl [[Lon L. Fuller]] (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci [[Germain Grisez]] (* 1929), [[John Finnis]] (* 1940), [[Robert P. George]] (* 1955) a [[Joseph Boyle]]. | ||
Aktuální verse z 16. 1. 2010, 12:11
Přirozené právo (ius naturale) je doktrína, která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané právní principy, jejichž cílem je dosažení spravedlnosti, které platné právo nesmí pominout, má-li zůstat právem, nikoliv pouhým legalisovaným bezprávím. Jejím opakem je positivní právo.
Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl Lon L. Fuller (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci Germain Grisez (* 1929), John Finnis (* 1940), Robert P. George (* 1955) a Joseph Boyle.
Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišný legalism a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: Často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[1] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.
Tomáš Sobek: "John Finnis přesvědčivě argumentuje, že klasičtí naturalisté zásadu lex iniusta non est lex nechápali tak, že nespravedlivý zákon není právo, ale pouze tak, že nespravedlivý zákon není morálně závazný. S koncepcí, že nespravedlivý zákon není právo, přišli až nacističtí soudci. Ti neuznávali zákony Výmarské republiky jako právo, pokud byly v rozporu se spravedlností (jak ji nacisté chápali). Dnes mluvíme o Radbruchově formuli a nikomu nevadí, že je to původně nacistický konstrukt."[2]
Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.
Vizte též
Další odkazy
- Thomas W. Strahan: The Natural Law Philosophy of Lon L. Fuller in contrast to Roe v. Wade and Its Progeny (PDF)
- Natural Law
