Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Porovnání verzí
(Upřesněno) |
(Rozšířeno) |
||
| Řádka 2: | Řádka 2: | ||
== Historie == | == Historie == | ||
| − | Úmluva, jež je mechanismem [[Rada Evropy|Rady Evropy]], byla prvními signatáři podepsána [[:cs:4. listopadu|4. listopadu]] [[:cs:1950|1950]] a vstoupila v platnost [[:cs:3. září|3. září]] [[:cs:1953|1953]]. Z původních dvanácti signatářských států ([[:cs:Belgie|Belgie]], [[:cs:Dánsko|Dánsko]], [[:cs:Francie|Francie]], [[:cs:Island|Island]], [[:cs:Irsko|Irsko]], [[:cs:Itálie|Itálie]], [[:cs:Lucembursko|Lucembursko]], tehdejší [[:cs:NSR|NSR]], [[:cs:Nizozemí|Nizozemí]], [[:cs:Norsko|Norsko]], [[:cs:Turecko|Turecko]] a [[:cs:Velká Británie|Velká Británie]]) se počet [[vysoká smluvní strana|vysokých smluvních stran]] rozrostl na 45 a s výjimkou [[:cs:Švýcarsko|Švýcarska]] jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně [[:cs:Rusko|Ruska]] a [[:cs:zakavkazské republiky|zakavkazských republik]]. [[ČSFR|Česká a Slovenská Federativní republika]] podepsala Úmluvu [[:cs:21. února|21. února]] [[:cs:1991|1991]] a formálně ratifikována byla [[:cs:18. března|18. března]] [[:cs:1992|1992]]. | + | Úmluva, jež je mechanismem [[Rada Evropy|Rady Evropy]], byla prvními signatáři podepsána v [[:cs:Řím|Řím]]ě [[:cs:4. listopadu|4. listopadu]] [[:cs:1950|1950]] a vstoupila v platnost [[:cs:3. září|3. září]] [[:cs:1953|1953]]. Z původních dvanácti signatářských států ([[:cs:Belgie|Belgie]], [[:cs:Dánsko|Dánsko]], [[:cs:Francie|Francie]], [[:cs:Island|Island]], [[:cs:Irsko|Irsko]], [[:cs:Itálie|Itálie]], [[:cs:Lucembursko|Lucembursko]], tehdejší [[:cs:NSR|NSR]], [[:cs:Nizozemí|Nizozemí]], [[:cs:Norsko|Norsko]], [[:cs:Turecko|Turecko]] a [[:cs:Velká Británie|Velká Británie]]) se počet [[vysoká smluvní strana|vysokých smluvních stran]] rozrostl na 45 a s výjimkou [[:cs:Švýcarsko|Švýcarska]] jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně [[:cs:Rusko|Ruska]] a [[:cs:zakavkazské republiky|zakavkazských republik]]. [[ČSFR|Česká a Slovenská Federativní republika]] podepsala Úmluvu [[:cs:21. února|21. února]] [[:cs:1991|1991]] a formálně [[ratifikace|ratifikována]] byla [[:cs:18. března|18. března]] [[:cs:1992|1992]]. |
Ne všechny signatářské státy však akceptovaly Úmluvu bez výhrad: např. [[Česká republika]] si vyhrazuje možnost trestat [[voják]]y v činné službě vězením, při jehož ukládání nemusí být dodrženy podmínky čl. 5 a 6 Úmluvy (tj. možnost ukládat tento trest bez rozhodnutí [[soud]]u a bez procesních záruk pro potrestané). | Ne všechny signatářské státy však akceptovaly Úmluvu bez výhrad: např. [[Česká republika]] si vyhrazuje možnost trestat [[voják]]y v činné službě vězením, při jehož ukládání nemusí být dodrženy podmínky čl. 5 a 6 Úmluvy (tj. možnost ukládat tento trest bez rozhodnutí [[soud]]u a bez procesních záruk pro potrestané). | ||
| + | |||
| + | Vedle základního textu Úmluvy existuje | ||
| + | |||
| + | == Rozsah základních práv == | ||
| + | |||
| + | |||
| + | {{Externí}} | ||
| + | * [http://conventions.coe.int/treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=005&CL=ENG Stránka Rady Evropy věnovaná Úmluvě (v angličtině)] | ||
Verse z 24. 10. 2005, 00:42
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech; Úmluva) je jedním z nejdůležitějších mezinárodních smluvních dokumentů, jimiž je Česká republika vázána. Signatářské státy se v ní zavazují, že budou svým občanům garantovat standardní západoevropskou úroveň ochrany základních práv.
Historie
Úmluva, jež je mechanismem Rady Evropy, byla prvními signatáři podepsána v Římě 4. listopadu 1950 a vstoupila v platnost 3. září 1953. Z původních dvanácti signatářských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, tehdejší NSR, Nizozemí, Norsko, Turecko a Velká Británie) se počet vysokých smluvních stran rozrostl na 45 a s výjimkou Švýcarska jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně Ruska a zakavkazských republik. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikována byla 18. března 1992.
Ne všechny signatářské státy však akceptovaly Úmluvu bez výhrad: např. Česká republika si vyhrazuje možnost trestat vojáky v činné službě vězením, při jehož ukládání nemusí být dodrženy podmínky čl. 5 a 6 Úmluvy (tj. možnost ukládat tento trest bez rozhodnutí soudu a bez procesních záruk pro potrestané).
Vedle základního textu Úmluvy existuje
