Směnka
Směnka je cenný papír, na základě něhož jedna strana bezpodmídnečně zaplatí druhé straně, tj. majiteli směnky, směnečný peníz, tj. určitou peněžní částku.
Jedná se o abstraktní právní jednání, neboť je-li v dokumentu uveden právní důvod nebo hospodářský důvod (pohnutka) její existence, směnka konvertuje na smlouvu, obvykle o půjčce. Směnka musí být vždy listinou (listinou s hmotným substrátem), její vystavení jako elektronického dokumentu je vyloučeno. Zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový,[1] striktně předepisuje její obsah.
Zlatým věkem směnek byla léta 1850–1940. Nyní se již tolik nepoužívají, neboť rychlost vymožení dluhu úspěšně nahradil platební rozkaz. V kontinentálním právu jsou směnky unifikovány[2] prostřednictvím úmluvy o jednotném směnečném zákonu (1930),[3] úmluvy o kolisních normách a úmluvy týkající se směnek. ČR tyto úmluvy neratifikovalo, ale fakticky se jimi řídí. Angloamerické právo stojí mimo.
Druhy
- vlastní (čl. I § 75 sq. zákona směnečného a šekového) – její podstatou je slib zaplatit. Dlužník je totožný s výstavcem.
- cizí (trata, čl. I § 1 sq. zákona směnečného a šekového) – její podstatou je příkaz zaplatit. Trasant (výstavce) zde přikazuje třetí osobě (směnečníkovi) zaplatit někomu peněžní částku.
Pokud je směnka vydána v jediném exempláři, je to solasměnka.
