Obiter dictum
Obiter dictum (lat. doslova "řečeno mimochodem", fr. à titre surabondant (nadbytečně)) nebo à toutes fins utiles (pro všechny smysluplné účely) je část rozhodnutí, která shrnuje další argumenty a která není autoritativní.
Nemusí být podrobně odůvodněna, je uváděna pouze pro dokreslení a má v případě, že je součástí zrušovacího rozhodnutí, význam jako vodítko pro další rozhodování podřízeného soudu nebo jiného úřadu.
Příklad: "Kasační stížnost byla podána opožděně (=ratio decidendi), avšak nemohla by zřejmě uspět ani v případě, že by byla včasná, neboť stěžovatel se domáhá rozhodnutí ve věci, jež je vyňata z pravomoci soudů (=obiter dictum)."
V precedenčních systémech je závaznou částí precedentu pouze ratio decidendi; argumentace obiter dictum precedenční účinky nemá.
Druhy
- "vyjádření názoru soudu (který cítí potřebu vytvořit do budoucna jasné vodítko) na spornou otázku v případě, kdy se k meritu věci nedostal, např. kvůli tomu, že věc byla zamítnuta již z procesních důvodů;
- když soud považuje za nutné reagovat na konkrétní námitku účastníka (jednu z mnoha), i když kauza byla rozhodnuta již na námitce předchozí;
- když soud chce osvětlit kontury svého rozhodnutí tím, že poukáže (v obiter dictu) na případy, ve kterých by rozhodl opačně;
- když si soud není jistý v kramflecích, a proto uvádí dodatečné důvody pro ospravedlnění závěru, ke kterému došel;
- prokázání erudice a rozhledu soudce (někdy přecházející až v exhibicionismus)."[1]
Obiter dictum jsou oba druhy odlišných stanovisek, souběžné i dissent. V případě, že se na něj odvolá pozdější judikát, stává se toto obiter dictum ratione decidendi.
Vizte též
Další odkazy
- Michal Bobek: Temporální působení práva Společenství ad absurdum? In Jiné právo 11. března 2008. Rozsáhlá diskuse o obiter dictum v české justici.
