Nesporné řízení
Nesporné řízení je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení. Jeho podstatným znakem je, že proti sobě nestojí žalobce a žalovaný, ale okruh účastníků závisí na druhu řízení a může být značně různorodý. Soud tu nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení.
Typickým příkladem nesporného řízení je řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, řízení o soudní úschově nebo řízení ve věcech obchodního rejstříku.
V nesporném řízení se uplatňují zčásti odlišné zásady řízení, než jsou zásady typické pro řízení sporné:
- Zásada oficiality (oproti zásadě dispositivní) znamená, že soud jedná z úřední povinnosti. Řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba. "Pánem sporu" (lat. dominus litis) není žádný z účastníků, ale soud musí v řízení pokračovat, dokud není dosaženo jeho účelu (např. souladu zápisu v obchodním rejstříku se skutečným stavem).
- Zásada vyhledávací (neboli zásada inkvisiční, oproti zásadě projednací) znamená, že soud může provádět takové důkazy, které uzná za potřebné. Není při tom vázán návrhy účastníků.
- Zásada materiální pravdy (oproti zásadě formální pravdy) znamená, že soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. Nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.
Nesporné řízení je řízením inkvisičním, při němž soud hledá takové řešení projednávané věci, které bude v souladu s veřejným zájmem. Soudce tu není "rozhodčím", ale mocenským, vrchnostenským orgánem, jenž v řízení zastupuje stát. V pojetí dilletantů je inkvisiční řízení synonymem řízení nesporného.[1]
