Amnestie

Amnestie (z řeckého αμνηστία = zapomnětlivost, angl. amnesty, fr. amnistie, něm. Amnestie) je rozhodnutí o hromadném prominutí trestu spojené se zahlazením odsouzení pro trestný čin, pro který byl trest uložen (omilostnění, agraciace – z lat. ad- + gratia = milost), a obvykle rovněž rozhodnutí, aby se trestní stíhání v případech, na které amnestie dopadá, nezahajovalo nebo pokud bylo zahájeno, aby se v něm nepokračovalo (abolice – z lat. abolere = zrušit). Některé jazyky, např. angličtina, rozlišují mírnější formu amnestie, jejíž součástí není zahlazení odsouzení; v takovém případě se hovoří o clemency (law).

Milost (angl. pardon, reprieve, fr. pardon, něm. Begnadigung) je institut podobný amnestii, je však individuální a uděluje se na žádost, kterou obvykle podává obviněný nebo jeho příbuzní. Udělením milosti může být rovněž rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby.

Milost a amnestie jsou tradiční prerogativy směřující ke zmírnění tvrdosti zákona a vyhrazené panovníkovi, který amnestii uděloval nejčastěji v souvislosti s počátkem své vlády, tj. s nástupem na trůn. V České republice přísluší právo udělovat amnestii a milost presidentu republiky; ten může svěřit rozhodování o určité skupině žádostí o milost ministru spravedlnosti. Pro vyhlášení amnestie je potřebná kontrasignace předsedy vlády, v udílení milostí není president omezen.

Ačkoli trestněprávní následky odsouzení jsou v důsledku amnestie nebo milosti zahlazeny, zůstávají následky občanskoprávní (zejména povinnost nahradit škodu, popř. odčinit zásah do práva na ochranu osobnosti) a dotčen není dopad odsouzení ani na možnost získat zbrojní průkaz. To je jedním z důvodů, proč amnestie (ve formě abolice), stejně jako milost, vyžaduje vždy souhlas amnestovaného. Není-li souhlas udělen, trestní řízení pokračuje dál, o trestu však není rozhodováno ani v případě, že je obviněný shledán vinným.

Jde-li o amnestii nebo milost postihující pravomocně uložené tresty (o agraciaci), souhlas odsouzeného s účastí na amnestii se nevyžaduje a odsouzený tak může být amnestován nebo omilostněn i proti své vůli.

Možné a časté jsou milosti a amnestie vázané na podmínky, např. že amnestovaný se po stanovenou dobu nesmí dopustit nového trestného činu; pokud jsou tyto podmínky porušeny, zbytek trestu se vykoná nebo trestní stíhání pokračuje.

Podle mnohých je milost i amnestie archaismus neodpovídající republikánskému způsobu vlády, který by měl být – minimálně ve formě abolice – z právního řádu odstraněn. Abolici v r. 2001 zrušilo Slovensko, druhý nástupnický stát bývalého Československa.

Důležité amnestie na území České republiky

Většina amnestií měla složité podmínky, které by nebylo účelné detailně popisovat. Následující výčet se proto omezuje na popis toho, při jaké příležitosti byla amnestie vyhlášena a jaký byl přibližně její rozsah.

Nejznámější milosti

V období první republiky (1918–1938) se milosti užívaly zejména pro přeměnu trestu smrti. Z cca 420 odsouzených tak bylo za celé toto období popraveno pouze 20 (podle jiných zdrojů 21).

• Vojtech (Béla) Tuka, slovenský politik maďarského původu a jedna z vůdčích osobností protičeskoslovenského hnutí na Slovensko, byl v r. 1929 zatčen a odsouzen za špionáž ve prospěch Maďarska k 15 letům vězení. V r. 1937 dostal milost presidenta Beneše a byl propuštěn.

V 70. a 80. letech byly každoročně udělovány zhruba dva tisíce milostí, z největší části emigrantům-upravencům. Po nástupu presidenta Václava Havla poklesl počet milostí přibližně na 100 ročně.

• Radomír Šimůnek, československý representant v cyklokrosu, zavinil v r. 1992 dopravní nehodu, při které přišli o život tři lidé. Za to byl odsouzen na 18 měsíců do vězení. Po pěti měsících výkonu trestu mu Václav Havel udělil milost a Šimůnek byl z vězení propuštěn.
• Vydavatel Necensurovaných novin Petr Cibulka dostal v r. 1994 presidentskou milost, když byl obviněn z trestného činu hanobení hlavy státu.
• Jiří Wonka, bratr Pavla Wonky, který zemřel v komunistickém vězení, byl stíhán za útok na veřejného činitele. Václav Havel jeho trestní stíhání v r. 1995 zastavil.
• Disidentka Marta Chadimová čelila od r. 1992 obvinění, že zfalšovala listiny o vlastnictví části majetku premonstrátského kláštera v Praze na Strahově; šlo o majetek za cca 40 milionů korun. V r. 1995 dostala v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu milost, kterou odmítla. Soud jí však už nemůže uložit trest, i kdyby ji uznal vinnou. Václav Havel za udělení milosti čelil ostré kritice, protože Chadimová patřila do okruhu jeho přátel, takže vzniklo podezření z protekce. [1]
• Martin Odložil v r. 1996 udeřil v hádce svého otce, bývalého olympionika Josefa Odložila, pěstí do obličeje tak silně, že otec na následky zranění o několik dnů později zemřel. Za to mu byl uložen čtyřletý trest, avšak ještě před jeho nástupem dostal Odložil presidentskou milost. Rovněž v tomto případě byl president Havel kritisován, protože s Odložilovou matkou Věrou Čáslavskou, bývalou úspěšnou gymnastkou, udržoval dlouholeté přátelské vztahy a i zde vzniklo podezření, že si při rozhodování nepočínal nestranně.
• Milan Václavík, předlistopadový mínistr obrany, dostal v r. 1996 milost, když byl obviněn z účasti na nezákonném vyzbrojování Lidových milicí.
• Podnikatelka ruského původu Irina Hnízdilová zavinila v r. 1996 dopravní nehodu, při které usmrtila devatenáctiletého cyklistu. Z humanitárních důvodů jí byla ještě před nástupem trestu udělena milost. [2]
• Stanislav Pobuda byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za to, že třem kamarádům, z nichž jednomu ještě nebylo patnáct let, prodal 18 marihuanových cigaret. President Václav Havel mu část trestu prominul.
• Romové Jan a Josef Tancošovi dostali v r. 1998 presidentskou milost bezprostředně poté, co na předvolebním mítinku Strany pro republiku-Republikánské strany Československa v Novém Boru fysicky napadli předsedu strany Miroslava Sládka za to, že měl údajně pronést hanlivý výrok na adresu druhé ženy presidenta Havla Dagmar (to se však později neprokázalo). Jejich trestní stíhání nemohlo být zahájeno.
• Sabina Slonková a Jiří Kubík, novináři působící v deníku Mladá fronta Dnes, byli v r. 2000 obviněni v souvislosti s kausou "Olovo" z trestného činu nadržování. Presidentskou milost, jíž mělo být jejich trestní stíhání zastaveno, odmítli. O rok později jejich trestní stíhání zastavil státní zástupce.
• Lékař Živojin Dupač způsobil v r. 2000 v silné opilosti dopravní nehodu, při níž zahynul šestasedmdesátiletý důchodce. Tři dny předtím Dupačovi policie zadržela řidičský průkaz za jinou nehodu, kterou způsobil. Za obě nehody mu soud uložil trest 22 měsíců odnětí svobody, avšak v důsledku presidentské milosti byl z výkonu trestu po necelém měsíci propuštěn.
• Rakouský aktivista Andreas Leitner, který se účastnil v r. 2000 protestních akcí proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, poškodil dva osobní automobily, kterým odlomil stěrače. Za to byl obviněn z poškozování cizí věci a vzat do vazby, z níž byl propuštěn až téměř po měsíci na základě milosti presidenta republiky. Milost v tomto případě řešila pochybení soudu, který nerespektoval, že Leitner byl mladistvý a jeho trestný čin byl bagatelním deliktem, za který nebylo uvalení vazby na místě.
• Kněz Vojtěch V. Protivínský byl stíhán za to, že při volbách do Senátu v r. 2000 rozšiřoval informaci, že komunisté jsou vážnou hrozbou pro demokracii a lidská práva. Byl za to obviněn z trestného činu hanobení národa, rasy, přesvědčení. President Havel mu udělil milost a stíhání zastavil.
• Občanský aktivista Jiří Fiala byl v r. 2006, krátce před parlamentními volbami, v nichž kandidoval za Stranu zdravého rozumu, vzat do vazby. President Václav Klaus rozhodl cestou milosti o jeho propuštění.