Přirozené právo
Jusnaturalismem se nazývá směr právního myšlení, který zdůrazňuje přednost přirozeného práva před právem positivním.
Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišný formalismus a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[1]
Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé.
Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.
Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.
