Přirozené právo
Přirozené právo je doktrína, která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané právní principy, které platné právo nesmí pominout, má-li zůstat právem, nikoliv pouhým legalisovaným bezprávím. Jejím opakem je positivní právo.
Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišný formalismus a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[1] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.
Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.
