Vina

Vina (latinsky culpa, německy Schuld, anglicky guilt) je stav, kdy se pachatel dopoustil trestného činu a má za to nést následky.

Angloamerické a německé právo klade na vinu hlavní důraz. Porota vynáší verdikt vinen / nevinen (guilty / not guilty). Výjimkou je Skotsko, kde přežívá i výrok not proven. V českém postkommunistickém právu není vina tak důležitá a hlavní důraz je kladen na trest. Výjimkou dlouho byla Marta Chadimová, ale i ta nakonec milost přijala.[1]

“An adjudication of guilt is more than a factual determination that the defendant pulled a trigger, took a bicycle, or sold heroin. It is a moral judgment that the individual is blameworthy. Our collective conscience does not allow punishment where it cannot impose blame. Our concept of blameworthiness rests on assumptions that are older than the Republic: man is naturally endowed with these two great faculties, understanding and liberty of will. Historically, our substantive criminal law is based on a theory of punishing the viscious will. It postulates a free agent confronted with a choice between doing right and wrong, and choosing freely to do wrong."

United States v. Lyons, 739 F.2d 994, 995 (5th Cir. 1984) (Rubin, J. dissenting)

Dalším důkazem odcizení konceptu vinu v českém postkommunistickém prostředí je všeobecné nepochopení principu presumpce neviny.