Nullum crimen sine lege
Zásady nullum crimen sine lege (lat. "žádný zločin bez zákona") a nulla poena sine lege představují jeden z pilířů právního státu v kontinentálním pojetí a promítnutím principu legality veřejné moci do trestního práva.
Poprvé byly tyto zásady formulovány v r. 1813 v bavorském trestním zákoníku. Celá maxima zněla nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali, tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona.
Význam zásad nullum crimena a nulla poena, jež jsou dnes pokládány za zcela samozřejmé, byl v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako trestný čin jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v trestním zákoníku účinném v době spáchání skutku, a mohli za tento skutek uložit pouze trest, kterým na daný trestný čin tento trestní zákoník pamatoval. Tím byla vyloučena soudcovská libovůle a ve vztahu občana ke státu se posiloval prvek právní jistoty.
Zásadu nullum crimen obvykle nerespektují totalitní režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na materiálním pojetí trestného činu a skutkové podstaty jsou vykládány tak extensivně, že je tím zcela popřena zásada právní jistoty. Trestní právo je pak užíváno jako nikoli jako nástroj spravedlnosti, ale jako nástroj útlaku a mocenské zvůle.
V českém trestním právu zůstalo z doby před r. 1989 nejméně dvě skutkové podstaty, které dovolují nadměrně extensivní výklad a jejich aplikace tak koliduje se zásadou nullum crimen sene lege:
Tyto trestné činy jsou také v soudní praxi často zneužívány (např. kausa Vladimíra Hučína).
