Svěřenství
Svěřenství (fideikomis, lat. fideicommissum, něm. Treuhand) je starobylý právní institut, platnému českému právu neznámý, na jehož základě je určitý majetek závětí vyčleněn k užívání a požívání stanoveným osobám, nejčastěji zůstavitelovým potomkům (tzv. rodinná svěřenství). Svěřenství bylo upraveno ustanovením § 618–646 Všeobecného zákoníku občanského; na území Československa byla tato část zrušena v r. 1924.
Fideikomis je středověký, feudální institut, jehož kořeny jsou v římském právu. Svěřenství se svou právní povahou blíží nadaci, na rozdíl od ní však neslouží veřejnému, ale soukromému prospěchu.
Předmětem svěřenství se mohl stát jen majetek dlouhodobé hodnoty, typicky nemovitosti. Držitel svěřenství byl značně omezen v právu disponovat jeho předmětem, který tak měl zůstat trvale součástí rodového majetku. Na způsob užívání svěřenského majetku a na dodržování podmínek fideikomisu dohlížel svěřenský správce a ex officio i fideikomisní soud.
Nejobvyklejší byla šlechtická svěřenství, ale rakouské právo, na rozdíl např. od bavorského, nevylučovalo ani svěřenství měšťanská (podnikatelská). Zvláštností fideikomisu je, že zřizovatel (zakladatel) mohl stanovit pro určení nástupnické posloupnosti libovolná pravidla, nemusel respektovat zákonnou dědickou posloupnost.
K úpadku tohoto právního zařízení ve střední Evropě došlo ve 2. polovině 19. století, protože fideikomisní omezení bránila používat majetek jako zástavu při ručení za bankovní úvěry.
V angloamerickém právu odpovídá svěřenství trust, institut common law, jenž má však více podob a mnohem širší uplatnění.
- Hesla Fideicommissum a Fideikommiss v Ottově slovníku naučném
- Zpráva k zákonu č. 179/1924 Sb. z. a n. o zrušení svěřenství
