Dobrá víra
Dobrá víra (bona fides – často v ablativu: bona fide = v dobré víře, angl. good faith, fr. bonne foi, něm. guter Glauben) je jedním z centrálních pojmů občanského práva. Fysická osoba jedná v dobré víře tehdy, je-li důvodně přesvědčena o rozhodné skutečnosti – nejčastěji o tom, že její jednání je oprávněné (zákonné). Dobré víře přísluší právní ochrana, byť ne tak silná jako ochrana skutečného subjektivního práva.
Podobně jako v případě úmyslu je přímý důkaz dobré víry vyloučen. Při prokazování dobré víry proto postačí, lze-li vzhledem ke všem okolnostem na přítomnost dobré víry usuzovat. Dobrou víru lze tímto způsobem rovněž vyvrátit: jedná-li osoba tak, že je toto jednání zjevně neslučitelné s domněnkou, že byla v dobré víře, považuje se za prokázané, že v dobré víře nebyla.
Dobrá víra se v občanském právu uplatňuje v celé řadě konkrétních případů, například:
- Zmocnitel, který není v dobré víře, nemůže se dovolávat dobré víry u zmocněnce.
- Dobrá víra je nutnou – nikoli však postačující – podmínkou vydržení: vydržet může jen držitel, který byl v dobré víře ohledně oprávněnosti své držby.
- K movité věci dané do zástavy vznikne zástavní právo, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; z toho mimo jiné vyplývá, že jsou platná zástavní práva u předmětů pocházejících z krádeží v zastavárnách, ledaže by se prokázal nedostatek dobré víry u zastavárníka.
- V případě bezdůvodného obohacení není povinností nevydat užitky z jeho předmětu, je-li osoba, která se obohatila, v dobré víře ohledně oprávněnosti tohoto obohacení.
- Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice; to je jediný případ, kdy je v občanském právu v zájmu právní jistoty prolomena zásada nemo plus iuris.
V obchodním právu, jež je oproti občanskému právu modernější, je dobrá víra je chráněna ještě silněji. Nejdůležitějšími právní normawprávními normami jsou:
- Společník není povinen vydat dividendu nabytou v dobré víře.
- Kupující, který koupil zboží v dobré víře, se stává jeho vlastníkem bez ohledu na to, zda k byl jeho vlastníkem prodávající. Tato zásada rovněž protiřečí římskoprávnímu nemo plus iuris, a je proto soudy vykládána poměrně restriktivně.
