Pracovní právo

Pracovní právo je právní odvětví soukromého práva, které se zabývá poměry mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a jejich zástupci.

Pracovní právo se jako zvláštní disciplína etablovalo teprve ve 20. století. Základem pracovního práva je pracovní smlouva a hromadná pracovní smlouva – kollektivní smlouva. Protože je regulace pracovního práva politicky extrémně citlivá, je předmětem podrobné právní úpravy, zejména pracovní doby a BOZP. V totalitních státech bylo pracovní právo kodifikováno v zákonících práce.

Prameny a literatura

• nález ÚS V. K. v. Palivový kombinát Ústí z 20. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 531/06, NALUS: 58962; pracovní právo je integrální součástí soukromého práva, dohoda o převzetí dluhu je přípustná i pracovním právu (§ 22).
• rozsudek NS ČR M. S. v. AVA Reality z 4. 9. 2012 k BOZP, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, NS ČR: 6AB53459D321133CC1257A7D004133C0[1]
• Zdeněk Buchta: Ke koncepci všeobecné relativní neplatnosti zákoníku práce v kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06. In Právní rozhledy 4/2009, pp. 134–142; marxistický článek odsuzující relativní neplatnost překrucováním tohoto institutu.
• Milan Vašíček a Jaromír Šavelka: Místo výkonu práce soudců a státních zástupců.In Právní rozhledy 5/2009, pp. 164–169; neuvěřitelně blábolivý článek o tom, že mezi Velkomoravská 11, Hodonín a Okresní státní zastupitelství Hodonín[2] je zásadní rozdíl a že "podstatné náležitosti" pracovní smlouvy slouží k ochraně zaměstnance.
• Adam Křístek: Měla by být zrušena možnost zákonného zástupce rozvázat smlouvu o výkonu závislé práce uzavřenou dítětem mladším 16 let?