Šikana
Šikana (zneužití práva; z fr. chicaner = pronásledovat, trápit) je takové jednání, které je sice formálně po právu, avšak ve skutečnosti se jím právo zneužívá, buď z pouhé frivolnosti nebo pro jiný, skrytý motiv. Příkladem šikany je, když pronajímatel neumožní nájemci zřídit v bytě telefonní stanici.
Je to přirozeněprávní pojem – právní positivismus šikanu od oprávněného výkonu práva neumí rozlišit.
Šikana v soukromém právu
V občanském právu upravuje šikanu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ve shora uváděném příkladu s telefonem by tedy nájemce mohl podat k soudu žalobu o nahrazení projevu vůle, v níž by se po soudu domáhal, aby svým rozsudkem souhlas pronajímatele se zřízením telefonní přípojky nahradil. Pronajímatel, pokud by nebyl schopen uvést přiměřený důvod, proč souhlas odpírá, by v takovém řízení neuspěl, protože jeho vlastnické právo sice zahrnuje právo rozhodovat o tom, zda bude bytě, který vlastní, zaveden telefon, avšak výkon tohoto práva zde bezdůvodně zasáhl do oprávněného zájmu nájemce.
Veřejnoprávní šikana
O úřední, policejní, popř. soudní šikaně se hovoří tehdy, když postup orgánu veřejné moci vůči účastníkovi řízení nebo jiné osobě nepřiměřeně zatěžující. Často – zejména v postkomunistických zemích – je šikana motivována snahou získat úplatek, po jehož zaplacení se chování šikanujícího úředníka, policisty nebo soudce vrátí do zákonných mezí. Nejčastější formou úřední šikany je, že úředník vyžadovuje další a další podklady ("razítka") a pod nejrůznějšími záminkami oddaluje rozhodnutí ve věci.
Úřední šikanu zakazuje správní řád v ustanovení § 2 odst. 2 ("Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena."), v ustanovení § 2 odst. 3 ("Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.") a v ustanovení § 6 odst. 2 ("Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit."). Šikanovaná osoba se může bránit podáním stížnosti, o které je nadřízený orgán povinen ve lhůtě 60 dnů rozhodnout. Možné je rovněž obrátit se na veřejného ochránce práv (ombudsmana).
Policejní šikanu zakazuje zákon č. 283/1991 Sb. o Policii ČR v ustanovení § 6 odst. 1: "Při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem." Možná obrana cestou stížnosti však není účinná, neboť o ní rozhodují zvláštní útvary samotné policie a profesní solidarita prakticky vždy zajistí šikanujícím policistům beztrestnost.
Soudní šikana zákonem výslovně zakázána není; obrana je možná pouze podáním stížnosti pro nevhodné chování soudních osob, avšak protože předseda soudu nesmí ze zákona zasahovat do procesního rozhodování soudu, podání takové stížnosti účinnou nápravu zpravidla nezajistí.
