Nesporné řízení

Přejít na: navigace, hledání

Nesporné řízení je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení. Jeho podstatným znakem je, že proti sobě nestojí žalobce a žalovaný, ale okruh účastníků závisí na druhu řízení a může být značně různorodý. Soud tu nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení.

Typickým příkladem nesporného řízení je řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, řízení o soudní úschově nebo řízení ve věcech obchodního rejstříku.

V nesporném řízení se uplatňují zčásti odlišné zásady řízení, než jsou zásady typické pro řízení sporné:

  1. Zásada oficiality (oproti zásadě dispositivní) znamená, že soud jedná z úřední povinnosti. Řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba. "Pánem sporu" (lat. dominus litis) není žádný z účastníků, ale soud musí v řízení pokračovat, dokud není dosaženo jeho účelu (např. souladu zápisu v obchodním rejstříku se skutečným stavem).
  2. Zásada vyhledávací (neboli zásada inkvisiční, oproti zásadě projednací) znamená, že soud může provádět takové důkazy, které uzná za potřebné. Není při tom vázán návrhy účastníků.
  3. Zásada materiální pravdy (oproti zásadě formální pravdy) znamená, že soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. Nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.

Nesporné řízení je řízením inkvisičním, při němž soud hledá takové řešení projednávané věci, které bude v souladu s veřejným zájmem. Soudce tu není "rozhodčím", ale mocenským, vrchnostenským orgánem, jenž v řízení zastupuje stát. V pojetí dilletantů je inkvisiční řízení synonymem řízení nesporného.[1]

Šablona:Viztéž