Nullum crimen sine lege: Porovnání verzí
d (Typo) |
d (- {{Viztéž}} et al.) |
||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
Poprvé byly tyto zásady formulovány v r. [[:cs:1813|1813]] v [[:cs:Bavorsko|bavorském]] [[trestní zákoník|trestním zákoníku]]. Celá maxima zněla ''nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali'', tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona. | Poprvé byly tyto zásady formulovány v r. [[:cs:1813|1813]] v [[:cs:Bavorsko|bavorském]] [[trestní zákoník|trestním zákoníku]]. Celá maxima zněla ''nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali'', tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona. | ||
| − | Význam zásad ''nullum crimen'' a ''nulla poena'', jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako [[trestný čin]] jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v [[trestní | + | Význam zásad ''nullum crimen'' a ''nulla poena'', jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako [[trestný čin]] jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v [[trestní zákon|trestním zákoníku]] účinném v době spáchání skutku, a mohli za tento skutek uložit pouze trest, kterým na daný trestný čin tento trestní zákoník pamatoval. Tím byla vyloučena soudcovská libovůle a ve vztahu občana ke státu se posiloval prvek [[právní jistota|právní jistoty]]. |
| − | Zásadu ''nullum crimen'' obvykle nerespektují [[:cs:totalita|totalitní]] režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na [[trestný čin#Formální a materiální pojetí trestného činu|materiálním pojetí]] trestného činu a [[skutková podstata|skutkové podstaty]] jsou vykládány tak | + | Zásadu ''nullum crimen'' obvykle nerespektují [[:cs:totalita|totalitní]] režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na [[trestný čin#Formální a materiální pojetí trestného činu|materiálním pojetí]] trestného činu a [[skutková podstata|skutkové podstaty]] jsou vykládány tak extensivně, že je tím zcela popřena zásada [[právní jistota|právní jistoty]]. [[Trestní právo]] je pak užíváno jako nikoli jako nástroj spravedlnosti, ale k prosazení útlaku a mocenské zvůle. |
| − | V českém trestním právu zůstaly z doby před r. [[:cs:1989|1989]] dvě [[skutková podstata|skutkové podstaty]], které dovolují nadměrně [[ | + | V českém trestním právu zůstaly z doby před r. [[:cs:1989|1989]] dvě [[skutková podstata|skutkové podstaty]], které dovolují nadměrně extensivní [[výklad]] a jejichž aplikace tak koliduje se zásadou ''nullum crimen sine lege'': |
* [[šíření poplašné zprávy]] | * [[šíření poplašné zprávy]] | ||
* [[výtržnictví]] | * [[výtržnictví]] | ||
Tyto trestné činy jsou také v policejní a soudní praxi často zneužívány (např. kausa [[Vladimír Hučín|Vladimíra Hučína]]). | Tyto trestné činy jsou také v policejní a soudní praxi často zneužívány (např. kausa [[Vladimír Hučín|Vladimíra Hučína]]). | ||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:Trestní právo]] | [[Kategorie:Trestní právo]] | ||
Verse z 14. 9. 2006, 23:50
Zásady nullum crimen sine lege (lat. "žádný zločin bez zákona") a nulla poena sine lege (lat. "žádný trest bez zákona") představují jeden z pilířů právního státu v kontinentálním pojetí a jsou promítnutím principu legality veřejné moci do trestního práva.
Poprvé byly tyto zásady formulovány v r. 1813 v bavorském trestním zákoníku. Celá maxima zněla nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali, tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona.
Význam zásad nullum crimen a nulla poena, jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako trestný čin jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v trestním zákoníku účinném v době spáchání skutku, a mohli za tento skutek uložit pouze trest, kterým na daný trestný čin tento trestní zákoník pamatoval. Tím byla vyloučena soudcovská libovůle a ve vztahu občana ke státu se posiloval prvek právní jistoty.
Zásadu nullum crimen obvykle nerespektují totalitní režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na materiálním pojetí trestného činu a skutkové podstaty jsou vykládány tak extensivně, že je tím zcela popřena zásada právní jistoty. Trestní právo je pak užíváno jako nikoli jako nástroj spravedlnosti, ale k prosazení útlaku a mocenské zvůle.
V českém trestním právu zůstaly z doby před r. 1989 dvě skutkové podstaty, které dovolují nadměrně extensivní výklad a jejichž aplikace tak koliduje se zásadou nullum crimen sine lege:
Tyto trestné činy jsou také v policejní a soudní praxi často zneužívány (např. kausa Vladimíra Hučína).
