Čestné prohlášení

Čestné prohlášení je náhradní důkaz (§ 53 odst. 5 NSŘ), zavedený do československého právního řádu zákonem č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení.

Důvodová zpráva[1] tento nový institut odůvodnila takto:

V řízení před úřady a orgány veřejné správy, zejména před národními výbory, musejí strany předkládati nejrůznější listinné doklady k průkazu svých osobních dat, svého stavu a pod. nebo k průkazu skutečností odůvodňujících jejich nároky.

Opatření listinných dokladů je pro stranu často svízelné i nákladné a mívá zhusta za následek průtahy v řízení, úřady a orgány mohly by se podle povahy věci namnoze spokojiti s prohlášením strany a upustiti od požadavku předložení listinného dokladu. Na překážku tomu jsou však jednak procesní předpisy, které nedovolují připustiti důkaz výslechem strany (tak na př. § 49 vl. nař. č. 8/1928 Sb.), jednak tam, kde této zábrany není, obava ze zneužití, ježto se nedostává přímých a účinných sankcí proti osobám, které by neváhaly zneužíti této důvěry.

Tento stav vede k prohlubování nedůvěry mezi občanem na straně jedné a úřadem nebo orgánem veřejné správy na straně druhé. Mimo to přispívá spíše ke komplikování než ke zjednodušení veřejné správy.

Osnova snaží se odpomoci těmto nedostatkům. Zjednodušuje styk mezi občanem a orgány veřejné správy a přispívá k prohloubení vzájemné důvěry v duchu lidové demokracie, která jednak klade zvýšené požadavky na mravní kvalitu a smysl pro odpovědnost každého jednotlivce, jednak požaduje, aby orgány veřejné správy využily mravních hodnot našeho lidu k rychlejšímu a jednoduššímu úřadování.

V praxi postkommunistické ČR se čestné prohlášení zneužívá pro toliko formální ověřování skutečností, které by jinak ověřit nešlo či krajně obtížně. Původní princip, že čestné prohlášení má sloužit pouze v případě, že jiné důkazy jsou vyloučeny, je massivně porušován.