Přirozené právo

(Přesměrováno z Jusnaturalismus)
Přejít na: navigace, hledání

Přirozené právo (ius naturale) je doktrína, která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané právní principy, jejichž cílem je dosažení spravedlnosti, které platné právo nesmí pominout, má-li zůstat právem, nikoliv pouhým legalisovaným bezprávím. Jejím opakem je positivní právo.

Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl Lon L. Fuller (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci Germain Grisez (* 1929), John Finnis (* 1940), Robert P. George (* 1955) a Joseph Boyle.

Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišný legalism a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: Často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[1] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.

Tomáš Sobek: "John Finnis přesvědčivě argumentuje, že klasičtí naturalisté zásadu lex iniusta non est lex nechápali tak, že nespravedlivý zákon není právo, ale pouze tak, že nespravedlivý zákon není morálně závazný. S koncepcí, že nespravedlivý zákon není právo, přišli až nacističtí soudci. Ti neuznávali zákony Výmarské republiky jako právo, pokud byly v rozporu se spravedlností (jak ji nacisté chápali). Dnes mluvíme o Radbruchově formuli a nikomu nevadí, že je to původně nacistický konstrukt."[2]

Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.

Vizte též

Další odkazy