Žaloba
Žaloba (lat. actio, angl./fr. action, něm. Klage) je procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá o ochranu svých porušených nebo ohrožených práv, evenutálně uplatňuje jiný návrh, který má být projednán ve sporném řízení (např. návrh na rozvod manželství).
Žaloba musí vždy směřovat vůči konkrétní osobě nebo osobám, proti níž žalobce ochranu požaduje; tato osoba se nazývá žalovaný (žalovaní). Jsou možná i jiná podání soudu, např. návrh na prohlášení za mrtvého nebo návrh na soudní úschovu, ty však žalobou nejsou a řízení, které o nich soud provede, je řízením nesporným.
Žaloba se má psát v první osobě, byť je dnes častější, že se píše v osobě třetí. V tom případě však vzhledem podobnosti pojmu "žalobce" a "žalovaný" může snadněji dojít k jejich záměně. Žaloba musí být vždy písemná a musí obsahovat jméno (název) a bydliště (sídlo) žalobce, jméno (název) a bydliště (sídlo) žalovaného, musí uvádět, čeho se žalobce po soudu domáhá (žalobní petit), popis rozhodných skutečností (žalobní narace) a označení důkazů, které k prokázání těchto skutečností žalobce navrhuje. Z podání žaloby se zpravidla platí soudní poplatek.
Mezi právníky je rozšířena praxe, že žalobu nazývají návrh na zahájení řízení. Jde o jeden z přežitků komunistického režimu a příklad zcela nesprávného použití právní terminologie. Žalobou se zahájení řízení nenavrhuje, k tomu dochází ex lege dnem, kdy žaloba dojde soudu. Skutečným (a jediným) návrhem žaloby je žalobní petit.
Typické žalobní nároky:
- zápůrčí (zápovědní) – na zdržení se (lat. actio negatoria)
- odstraňovací (lat. restitutio in integrum)
- poskytnout zadostiučinění (lat. satisfacere)
Římské právo rozlišovalo žaloby za věcí (lat. actiones in rem neboli vindicationes) a žaloby za osobou (lat. actiones in personam neboli condictiones).[1]
