Česká advokátní komora
Česká advokátní komora (ČAK) je stavovskou organisací sdružující advokáty. Členství v ní je pro všechny povinné ze zákona.
Historie
Novodobá úprava advokacie vznikla přijetím advokátního řádu 16. 8. 1849, který ustavil advokátní komory, a dále k 1. 1. 1869, kdy nabyl účinnosti nový advokátní řád. Podle tohoto řádu musel být každý advokát členem advokátní komory, kterým se však mohl stát každý po splnění zákonných podmínek (domovské právo v obci na území státu, svéprávnost, titul doktora práv, právní praxi, advokátní zkouška). Advokátní komory byly zřizovány v sídle a s územní působností totožnou s vrchními zemskými soudy. Na Moravě a ve Slezsku působila Advokátní komora v Brně, neboť v Brně sídlil Vrchní zemský soud společný pro obě země, a v Čechách Advokátní komora v Praze. Po vydání advokátního řádu z roku 1868 byla roku 1869 ustavena slezská Advokátní komora v Opavě. V roce 1900 byla na 3. sjezdu delegátů rakouských advokátních komor ustavena rakouská Stálá delegace advokátních komor. Komory jednaly buď ve shromáždění všech členů nebo prostřednictvím svého výboru. Shromáždění členů tajně volilo nadpoloviční většinou přítomných na dobu tří let prezidenta, jeho náměstka a členy Výboru komory a taktéž na dobu tří let prezidenta, členy a náhradníky Disciplinární rady. Dále volilo zkušební komisaře pro advokátní zkoušky. Shromáždění členů komory rozhodovalo o jednacím řádu komory i výboru, o počtu členů výboru a rozpočtu komory. Jednací řády musely být schváleny Ministerstvem spravedlnosti. Výbor se usnášel nadpoloviční většinou za přítomnosti alespoň dvou třetin všech členů výboru, mimo jiné vedl seznam advokátů. Prezident či jeho náměstek předsedali komoře i výboru, přičemž předsedající hlasoval jen v případě rovnosti hlasů. Disciplinární rada měla disciplinárním statutem stanoven počet členů včetně prezidenta na: 7, pokud advokátů v komoře bylo méně než 50, 9, pokud advokátů bylo 50 – 100, 15, pokud advokátů bylo 101 a více. Kromě toho se volili 4 náhradníci a 6 náhradníků, jestliže bylo 15 členů Disciplinární rady. V roce 1905 došlo v pražské Advokátní komoře k národnímu kompromisu, který ukončil německou převahu ve vedení komory. Bylo stanoveno, že je-li prezidentem komory Čech, tak Němec bude prezidentem Disciplinární rady a naopak, přičemž náměstkové byli opačné národnosti než předsedové. V roce 1910 byl Ministerstvem spravedlnosti schválen jednací řád komory, který stanovil paritu zastoupení českých a německých advokátů v orgánech pražské Advokátní komory. Tento paritní princip byl opuštěn až zrušením jednacího řádu Ministerstvem spravedlnosti v roce 1919. V roce 1920 bylo v pražské Advokátní komoře dosaženo kompromisu, který stanovil, že Češi budou mít post prezidenta, jednoho náměstka prezidenta komory a 16 členů výboru a Němcům připadne post jednoho náměstka prezidenta komory a 11 členů výboru. Obdobně byl národní kompromis dosažen v moravské advokátní komoře jednacím řádem přijatým na valné hromadě 27. 3. 1905, který stanovil střídání německy a česky hovořících advokátů v postu prezidenta komory. Předsedy slezské opavské komory byli vždy německy hovořící advokáti vzhledem k jejich značné početní převaze. V roce 1924 vznikla jako společná reprezentace československých advokátních komor Stálá delegace advokátních komor, která však neměla zákonný podklad a veřejnomocenský charakter. V roce 1936 došlo v důsledku růstu počtu advokátů ke změně složení Disciplinární rady, která měla: 10 členů a 4 náhradníky, pokud bylo advokátů v komoře nejvýše 200, 15 členů a 6 náhradníků, pokud bylo advokátů 201 – 1000, 22 členů a 6 náhradníků, pokud bylo advokátů 1001 – 2000, 32 členů a 10 náhradníků, pokud bylo advokátů 2001 a více. Po Mnichovské dohodě došlo k připojení Německem nezabraného území Advokátní komory v Opavě k Advokátní komoře v Brně. V roce 1938 byl omezen volný přístup do advokacie novou podmínkou, že bude povolen zápis do seznamu advokátů, jen pokud tomu nebrání veřejný zájem, což bylo znovu potvrzeno zákonem 1946. V roce 1938 došlo k vyloučení Židů z advokacie a vzniku židovských právních zástupců jmenovaných Ministerstvem spravedlnosti a advokáti mohli být vyloučeni z advokacie pro politickou nespolehlivost k Německé říši. Po osvobození 1945 nebyla obnovena Advokátní komora v Opavě a nadále působila v Čechách Advokátní komora v Praze a na Moravě a Slezsku Advokátní komora v Brně. K 1. 1. 1949 byly zrušeny obě advokátní komory a místo toho ustaveny krajská sdružení advokátů a Ústřední sdružení advokátů se sídlem v Praze, které dohlíželo na činnost krajských sdružení. Sdružení byly právnickými osobami. Orgány krajských sdružení byly členská schůze, výbor a předseda. Orgány Ústředního sdružení advokátů byly schůze delegátů krajských sdružení, předsednictvo a předseda. Organizační řády Ústředního i krajských sdružení vydával ministr spravedlnosti nařízením. Jednací řády vydávalo Ústřední sdružení se schválením ministra spravedlnosti. Byla stanovena politická podmínka výkonu advokacie - oddanost lidově demokratickému zřízení. Po pádu komunistického režimu byla obnovena profesní samospráva u nás. První částečné obnovení advokátní samosprávy bylo v roce 1990, kdy však centralistický stát obnovil jen advokátní komoru v Praze a neumožnil obnovení komory v Brně. Tento důsledek přechodu totalitního státu na centralistický byl částečně napraven zřízením pobočky advokátní komory v Brně roku 2005 zákonem č. 284/2004 Sb., což navrhl tehdejší poslanec a advokát Zdeněk Koudelka.
Další odkazy
Zdroje
- Zdeněk Koudelka: Samospráva, Linde Praha 2007.
