Kanonické právo: Porovnání verzí
(Šlo patrně o překlep) |
d (Typo) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Kanonické právo''' (z řec. ''κανωνικος'', adjektivum od ''κανων'' = pravidlo; něm. ''Kirchenrecht'') je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční [[církve]], jak [[laik]]ů, tak [[duchovní]]ch. | + | '''Kanonické právo''' (z řec. ''κανωνικος'', adjektivum od ''κανων'' = pravidlo; něm. ''Kirchenrecht'') je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční [[církev|církve]], jak [[laik]]ů, tak [[duchovní]]ch. |
Předním českým odborníkem na církevní právo je [[Jiří Rajmund Tretera]]. | Předním českým odborníkem na církevní právo je [[Jiří Rajmund Tretera]]. | ||
Verse z 22. 2. 2007, 06:33
Kanonické právo (z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.
Předním českým odborníkem na církevní právo je Jiří Rajmund Tretera.
Obsah
[skrýt]Název předmětu
Atheisté a antiklerikálové církevní právo tradičně označují jako kanonické. Argumentují tím, že při používání názvu církevní právo hrozí nebezpečí záměny s konfesním právem, což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví. Ve skutečnosti nikdo nikdy neužíval pojem církevní právo pro konfesní právo; bylo užíváno pouze pejorativního pojmu církevní zákony. Moderní badatelé v oboru církevního práva svůj obor označují jako církevní právo, např. Společnost pro církevní právo.[1]
Spor o právní charakter církevního práva
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.
Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:
- posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový zákon
- Codex Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
- nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
- kanonickoprávní obyčeje
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
