Popírání holocaustu: Porovnání verzí

Aktuální verse z 18. 6. 2014, 15:10

Popírání holocaustu je verbální trestný čin zaváděný od 80. let 20. století. Jeho podstatou je hlásání jiného než officiálního názoru na genocidu Židů během nacismu.

Znaky popírání holocaustu

Popíráním holocaustu je jedno nebo více z následujících tvrzení:

1. za druhé světové války zahynulo méně než 5 000 000 Židů
2. plynové komory nebyly určeny k popravám
3. za druhé světové války neexistovalo plánovité vraždění Židů
4. Adolf Hitler nevěděl o systematické genocidě Židů
5. neexistovaly vyhlazovací tábory jako specifická kategorie
6. protokol z konference ve Wannsee je zfalšovaný
7. německé úřady nepoužívaly kódová slova k zastírání massových poprav Židů, typu konečné řešení židovské otázky apod.
8. holocaust je výmysl židovského spiknutí

Seznam zemí, kde je svoboda projevu omezená

v závorce je uvedeno datum, od kdy byla svoboda projevu omezena

1. Israel
2. Německo (nepřímo od 1985, přímo od 1994)
3. Francie (13. července 1990)
4. Rakousko (1992)
5. Švýcarsko (1994)
6. Belgie (23. března 1995)
7. Španělsko (8. listopadu 1995)
8. Lucembursko (19. července 1997)
9. Česká republika (2000)
10. Litva
11. Polsko
12. Rumunsko
13. Slovensko

Seznam zemí, kde je povoleno popírat holocaust

1. Írán
2. Itálie
3. Kanada
4. Palestina
5. Rusko
6. Spojené arabské emiráty
7. Spojené království
8. Spojené státy americké
9. Sýrie

Argumenty pro omezení svobody projevu

• evropské země postižené druhou světovou válkou (např. Švýcarsko či Israel) brání relativisaci své historie
• holocaust je zlem natolik absolutním, že i jeho popírání má být trestné.[1] Holocaust je tedy větším zlem než všechny ostatní genocidy dohromady, v některých státech s výjimkou kommunistické či genocidy Arménů.
• popírání holocaustu je společné celoevropské tabu

Podle některých obhájců omezení svobody projevu je zákaz popírání holocaustu definičním znakem evropskosti. Země, které holocaust popírat nezakazují, jako např. UK nebo USA, se dobrovolně vyřazují z evropského civilisačního okruhu odmínutím sdílet společné evropské hodnoty.

Kritika omezení svobody projevu

Názor, že zákaz popírání holocaustu je definičním znakem evropskosti, má xenofobní charakter. Vylučuje z Evropy osoby s jiným názorem a je tedy v rozporu s principem multikulturalismu.

Jednotlivé státy

Francie

V lednu 2007 byl europoslanec Bruno Gollnisch odsouzen za přečin verbálního zpochybňování zločinů proti lidskosti, když 11. října 2004 prohlásil: "Nezpochybňuji existenci koncentračních táborů, ale historici by měli prodiskutovat počet úmrtí. Co se týká existence plynových komor, je na historicích, aby to rozhodli."

Česká republika

V ČR je uzákoněn zákaz podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, což je značně těžkopádný souhrnný název pro skupinu tří převážně verbálních trestných činů upravených v §§ 260–261a trestního zákona. Trestnost těchto skutků odporuje požadavky ochrany lidských práv, zejména se svobodou projevu a svobodou vědeckého bádání, a proto by měly být zrušeny. V praxi jsou stíhány přísnými tresty. Např. podle rozsudku NS ČR ve věci M. M. v. ČR ze dne 26. června 2008, sp. zn. 3 Tdo 798/2008, obě vyšší soudní instance potvrdily trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.[2]

Trestem je až 8 let odnětí svobody.

Jednotlivé skutkové podstaty

1. podpora nebo propagace hnutí (§ 260)
2. kvalifikovaná podpora nebo propagace hnutí (§ 260 odst. 2) – a) veřejná, b) organisovaná nebo c) za výjimečného stavu
3. projevování sympathií (§ 261)
4. popírání, zpochybňování, schvalování, ospravedlňování holocaustu nebo zločinů kommunismu (§ 261a): "přibližně deset let po skončení války se objevily pokusy reinterpretovat, přehodnotit či bagatelizovat zločiny proti lidskosti, ke kterým došlo v průběhu druhé světové války. Řada států západní Evropy přistoupila k právnímu řešení otázky revisionismu především v průběhu 90. let. Represivní řešení problému nalezlo většinou podobu skutkových podstat nových trestných činů, tedy novelizace trestních zákonů. Tak je tomu v Belgii, Francii, Lucembursku, Rakousku, SRN, Španělsku a Švýcarsku. Návrh zákona vychází ze zkušeností výše uvedených zemí a zahrnuje do této kategorie i popírání, zpochybňování či bagatelizaci analogických zločinů z období komunistické totality." (důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 599 [3])

Ustanovení § 261a TZ bylo zavedeno zákonem 405/2000 Sb., jenž navrhli poslanec ODS Jiří Payne a další, kteří dokonce navrhli jeho přijetí jako pilného návrhu: "Předkladatelé doporučují využít platného znění § 90 odst. 2–7 jednacího řádu poslanecké sněmovny a navrhují Sněmovně, aby vyslovila souhlas s návrhem zákona v prvém čtení s odůvodněním, že se jedná o novelizaci svým rozsahem nevelkou, jejíž obsah již byl projednán v prvém čtení v Poslanecké sněmovně a v obecné rozpravě druhého čtení." Je paradoxní, že za okupace Československa byli lidé trestáni za schvalování atentátu na Heydricha, nyní jsou trestáni za schvalování holocaustu. Podle překladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu "opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých".

Důvodová zpráva označuje za autora myšlenky stíhat osvětimskou lež nejmenovaného poslance ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu. Vláda Miloše Zemana vyslovila s návrhem nesouhlas (usnesení vlády ze dne 10. května 2000 č. 455): "Návrh nové skutkové podstaty trestného činu podle navrženého ustanovení § 261a není dostatečně legislativně propracován a v něm uváděné pojmy „nacionálně-socialistická nebo komunistická genocida“ a „zločiny nacionálních socialistů nebo komunistů proti lidskosti“ nesplňují požadavky na formální, resp. jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Platné znění § 261 trestního zákona umožňuje v rámci trestního řízení postihovat popírání, zpochybňování, schvalování i ospravedlňování nacionálně socialistické i komunistické genocidy a jiných zločinů proti lidskosti. Takové jednání lze zahrnout pod pojem „projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí“, neboť se jím vyjadřuje pozitivní názor a vztah k hnutí, jehož příslušníci prokazatelně tyto činy páchají, pokud nejde dokonce o propagaci takového hnutí ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 trestního zákona."

Historická lež

Je soubor skutkových podstat některých verbálních trestných činů, podstatným způsobem omezující svobodu projevu.

Povinné názory na historické události jsou obvykle petrifikovány v speciálním zákoně, např. Lex Masaryk, Lex Beneš nebo zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.[4] Nejnovějším příkladem je senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa.[5]

Nejznámější historickou lží je tzv. osvětimská lež. Popírání holocaustu je přečinem ve značné části evropských zemí. Nově uzákoněným zákazem historické lži je zákaz popírání genocidy Arménů ve Francii. Naproti tomu jiné genocidy jsou prakticky neznámé, např. assyrská, ačkoliv to byla právě její poslední část, která inspirovala vznik slova genocida.

Prameny a literatura

• informační podklad Parlamentního institutu č. 5.137 Zpochybňování nacistických a komunistických zločinů

Další odkazy

• Terminiello v. City of Chicago 337 U. S. 1 (1949)
• Jan Drda: Vyšší princip. In Němá barikáda, 1955
• článek o důsledcích popírání holocaustu na jiné svobody, zde shromažďovací
• příklad historické lži (anglicky)
• Přemysl Janýr: Edvard Beneš - zasloužil se o stát (kritika konceptu historické lži)
• Přemysl Janýr: Rakouská diskuse o popíračích
• popírání šoa
• zpráva o odsouzení Ernsta Zündela
• rozsáhlý článek odsuzující Ernsta Zündela
• podrobnosti ke genesi
• situace v Rakousku