Zákon o obraně státu: Porovnání verzí
(Základní text) |
d (Typo) |
||
| Řádka 6: | Řádka 6: | ||
</div> | </div> | ||
| − | Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) | + | Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité [[veřejná zakázka|veřejné zakázky]], přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že "úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou" – bylo tedy přípustné vydat [[rozhodnutí]] bez [[odůvodnění]]. [[Soud]]ní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen. |
Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propouštěny, když navíc: | Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propouštěny, když navíc: | ||
Verse z 31. 10. 2006, 11:30
Zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb. z. a n.) byl prvorepublikový zákon, jehož účelem bylo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Československu v jeho národnostní politice odmítla v r. 1938 podporu Velká Británie a efektivně se postavila na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana).
Zákon o obraně státu zavedl v § 19 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně dosti neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem:
Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že "úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou" – bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.
Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propouštěny, když navíc:
Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou diskriminací a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti pravomocně rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v právním státě přípustné.
