Dobré mravy: Porovnání verzí

Verse z 8. 11. 2005, 13:14

Dobré mravy jsou významově široký pojem, který dnešní právo chápe ve zúženém smyslu jako korektiv směřující ke zmírnění nepřiměřené tvrdosti positivního práva.

Vztah práva a mravnosti neboli morálky (a také příkazů náboženských) prodělal složitý historický vývoj.

Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit.

Pro takto chápané právo platí známé dictum, že právo je minimem morálky; to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje.

Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená "Stůj!" nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální (angličtina používá pro popis této situace tripartici moral, amoral a immoral – morální, nemorální a mimomorální), přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje (což souvisí i s problémem teprve vznikajícího právního systému, společnosti, která teprve přejímá zásadu dělby moci).

Rozrůstání a positivisace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat.

Právo bylo to, co stálo v zákoně (psané právo, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.

Hypertrofii a nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující však vůli diktátora - minimálně ve své porevoluční fázi - pseudoprávními prostředky.

Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.

Tato atrapa právního státu se stala základem právního řádu dnešní České republiky.

Současná právní úprava (občanský zákoník z r. 1964) hovoří o morálce na několika místech:

• stanoví, že právní úkon, který odporuje dobrým mravům (jde contra bonos mores), je absolutně neplatný
• obsahuje obecný zákaz takového výkonu práv, který by byl s dobrými mravy v rozporu (tomuto výkonu práva neposkytnou soudy ochranu), je stanovena zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou jednáním v rozporu s dobrými mravy a porušení boni mores je rovněž důvodem pro zrušení darovací smlouvy nebo vydědění potomka

Ustanovení o neplatnosti právního úkonu, který je v rozporu s dobrými mravy, je lákavé pro strany, jejichž právní zástupci v něm často vidí jedinou možnost, jak zvrátit pro klienta nepříznivou dikci právního předpisu, soudy je však aplikují poměrně zřídka a v těchto případech dochází často ke změně rozhodnutí odvolacími a/nebo dovolacími soudy (popř. soudem Ústavním), neboť chápání toho, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je svou povahou subjektivní.

Na příkladu uplatňování dobrých mravů lze dobře ilustrovat spor mezi školou positivního práva (juspositivismu) a práva přirozeného (jusnaturalismu).

Jusnaturalisté stoupencům positivní školy vytýkají, že ve snaze o objektivisaci a zmechanisování rozhodovací činnosti soudce vytvářejí právo jako systém strnulých paradigmat, jemuž nelze podřadit všechny situace, které život přináší, zatímco juspositivisté tvrdí, že tzv. přirozené právo je pouhou fikcí a jeho povýšení na roveň právu psanému by vedlo k volunataristickému rozhodování soudů, v němž by se v nepřípustné míře promítaly mimoprávní faktory (např. osobní, často i emotivně zaujatý pohled soudce na strany řízení nebo na judikovanou věc).

Korektiv dobrých mravů, jak je obsažen v občanském zákoníku, se omezuje na soukromé právo; subjektivní práva veřejná (jako např. právo na zabezpečení ve stáří, právo na bezplatné základní vzdělání, na informace apod.) jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný (extensivní) výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a vedl by k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody. Obdobně by bylo možno odebrat pensi movitému důchodci nebo nepřiznat bohaté rodině nárok na přídavky na děti. Taková rozhodnutí však nejsou v praxi českých soudů běžná, obvyklé je naopak, že soudy rozhodují formalisticky a k ochraně dobrých mravů nepřihlédnou ani tam, kde by byl takový postup na místě.

Příkladem nesprávné aplikace korektivu dobrých mravů z nedávné doby je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 9. srpna 2005 odmítl přiznat uprchlému trestně stíhanému podnikateli Radovanu Krejčířovi finanční náhradu za nezákonnou vazbu v předchozím procesu a judikoval, že je pro něj dostatečným zadostiučiněním už to, že Ústavní soud vyslovil porušení zákona.

Reference

• Dobré mravy (§ 3 odst. 1, § 39 ObčZ, § 7 odst. 2 ZP)
• Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře, Jiří Spáčil, 20.9.2004, Právní rozhledy č. 18/2004

Šablona:Externí

• Dobré mravy na serveru obchodni.juristic.cz
• Dobré mravy a poctivý obchodní styk na serveru obchodni.juristic.cz