Kanonické právo: Porovnání verzí
d (Kategorie) |
(== Název předmětu ==) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Kanonické právo''' (z řec. ''κανωνικος'', adjektivum od ''κανων'' = pravidlo) je | + | '''Kanonické právo''' (z řec. ''κανωνικος'', adjektivum od ''κανων'' = pravidlo) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční [[církve]], jak [[laik]]ů, tak [[duchovní]]ch. |
| + | == Název předmětu == | ||
| + | Atheisté a antiklerikálové církevní právo tradičně označují jako '''kanonické'''. Argumentují tím, že při používání názvu církevní právo hrozí nebezpečí záměny s [[konfesní právo|konfesním právem]], což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví. Ve skutečnosti nikdo nikdy neužíval pojem ''církevní právo'' pro konfesní právo; bylo užíváno pouze pejorativního pojmu ''církevní zákony''. Moderní badatelé v oboru církevního práva svůj obor označují jako církevní právo, např. Společnost pro církevní právo.[http://spcp.prf.cuni.cz/] | ||
| + | |||
| + | == Spor o právní charakter církevního práva == | ||
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem ''[[proprio sensu]]'', neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je [[exkomunikace]] (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve. | V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem ''[[proprio sensu]]'', neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je [[exkomunikace]] (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve. | ||
| Řádka 15: | Řádka 19: | ||
== {{Interní odkazy}} == | == {{Interní odkazy}} == | ||
* [[církev]] | * [[církev]] | ||
| + | |||
| + | == {{Externí odkazy}} == | ||
| + | * [http://spcp.prf.cuni.cz/ Společnost pro církevní právo] | ||
[[Kategorie:Kanonické právo]] | [[Kategorie:Kanonické právo]] | ||
[[Kategorie:Základní pojmy]] | [[Kategorie:Základní pojmy]] | ||
Verse z 21. 2. 2007, 17:49
Kanonické právo (z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.
Obsah
[skrýt]Název předmětu
Atheisté a antiklerikálové církevní právo tradičně označují jako kanonické. Argumentují tím, že při používání názvu církevní právo hrozí nebezpečí záměny s konfesním právem, což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví. Ve skutečnosti nikdo nikdy neužíval pojem církevní právo pro konfesní právo; bylo užíváno pouze pejorativního pojmu církevní zákony. Moderní badatelé v oboru církevního práva svůj obor označují jako církevní právo, např. Společnost pro církevní právo.[1]
Spor o právní charakter církevního práva
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.
Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:
- posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový Zákon
- Canon Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
- nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
- kanonickoprávní obyčeje
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
