Iuridictum:Pískoviště: Porovnání verzí

Verse z 20. 10. 2006, 19:02

Toto pískoviště je určeno pro experimenty. Můžete zde zkusit jakékoliv formátování a nikdo vás za to nebude kárat. Přečtete si, prosím, nápovědu, kde se dozvíte, co a jak.

Abyste si mohli na pískovišti pohrát, klikněte na záložku editovat, v editačním okénku sjeďte dolů a na vhodném místě proveďte změny. Až budete hotovi, můžete si je prohlédnout pomocí tlačítka Ukázat náhled a uložit pomocí Uložit změny. Vaše pokusy má každý právo kdykoliv smazat.

První dva řádky, prosím, neměňte, experimentovat můžete zde:

Test barevného provedení:

THTomáš Pecina1. 12. 2005, 14:52 (CET)

THTomáš Pecina1. 12. 2005, 14:52 (CET)

THTomáš Pecina1. 12. 2005, 14:52 (CET)

Strana je takový účastník právního jednání, který je jeho pánem.

Hmotné právo

Ve smluvním právu se strana označuje smluvník nebo kontrahent. Naprostá většina smluv je dvoustranná (bilaterální); je uzavírána mezi stranou a protistranou. Výjimku v soukromém právu tvoří smlouvy o sdružení, v mezinárodním právu mnohostranné (multilaterální) smlouvy – úmluvy.

Smluvníci se dělí na dlužníka a věřitele. Vzhledem k tomu, že v laickém usu pojem dlužník splývá s pojmem dlužník v prodlení, má pojem dlužník difamační charakter. Proto je postkommunistických regulacích bipartice dlužník/věřitel i v hmotném právu nahrazována biparticí vypůjčenou z exekučního práva: oprávněný/povinný.

Processní právo

(Procesní) stranou je takový účastník řízení, o němž je přímo rozhodováno. Buď toto řízení iniciuje, nebo se v něm návrhu brání. Pravidelným pojmenováním strany – navrhovatele – je žalobce, protistrana – odpůrce – je žalovaný. Na rozdíl od pojetí právních dilettantů jsou v drtivé většině případů pouze dvě strany. Jedinou výjimkou je hlavní intervence, kdy osoba A má spor s osobou B o to, zda oprávnění X svědčí osobě A nebo B. Přijde však osoba C, která tvrdí, že právo X svědčí jí. V případě vedlejší intervence může na každé straně vystupovat několik účastníků. Příkladem jsou regresní náhrady, kdy na straně pojišťovny vystupuje též poškozený. Ve výkonu rozhodnutí (exekuci) jsou stranami oprávněný (angl. judgment creditor) a povinný (angl. judgment debtor).

(Post)kommunistické deformace

Terminologie zavedená do práva po r. 1948 nahradila tradiční pojem strany termínem účastník řízení. Účastníka řízení přejmenovala na dotčenou osobu. Po r. 1989 se právní terminologie k tradičnímu rozlišování stran a účastníků již nevrátila a tyto pojmy zůstaly synonymické, o čemž svědčí §§ 27–28 nového správního řádu, který účastníka vymezuje jako kteroukoliv dotčenou osobu, čímž tento pojem zužuje. Oznamovatel správního deliktu tak není účastníkem.

Vizte též

• politická strana

Politická strana je zvláštní druh právnické osoby, která je zřizována k výkonu některých politických práv občanů, zejména práva účastnit se politického života společnosti a participovat na utváření zákonodárných sborů a volených orgánů územní samosprávy.

Je třeba lišit mezi dlouhodobým stranickým programem (něm. Parteiprogramm) a volebním manifestem (např. list of UK Conservative Party general election manifestos). České právo nerozlišuje, na rozdíl např. od práva anglického, politické strany (party political) od stran volebních (party election).

Historie

I když lze cum grano salis hovořit o politických stranách už ve starověku (patriciové v. plebejové) a ve středověku (ghibellini v. guelfové), přímými předchůdci dnešních politických stran jsou teprve novověcí toryové a whigové, kteří vznikli na konci 17. století v Anglii. Ti však měli spíše charakter klanů.

První politickou stranou v našem smyslu slova jsou až jakobíni, kteří sice vznikli jako hlasovací frakce (část, něm. Partei nebo Fraktion) ve francouzském Národním shromáždění, ale brzy se ustavili jako federace politických spolků po celé Francii. Po vítězství reakce však byli jakobíni rozpuštěni. V USA přeměnila klanistické strany federalistů (předchůdci dnešních republikánů) a republikánů (předchůdci dnešních demokratů) v demokratické (populistické) politické strany nespokojenost potomního presidenta Andrew Jacksona s výsledkem presidentských voleb. Na protest proti nim změnil tehdejší republikány v massové hnutí – Demokratickou stranu. V UK změnilo klanistické strany toryů a whigů v politické strany úsilí o volební reformu a hnutí za zrušení obilních zákonů (zemědělských cel). Z toryů se stala Konservativní strana, zatímco z whigů Liberální strana.

První moderní polická strana s těžištěm činnosti v mimoparlamentní práci, tj. tvorbě veřejného mínění, byla sociální demokracie. Protože po zkušenostmi s jakobíny byly federace politických spolků zakázány, neměly jednotlivé organisace sociálních demokratů právní subjektivitu. Establishment to považoval za obcházení zákona a v 70. a 80. letech 19. století sociální demokraty pronásledoval. V 90. letech establishment přiznal svou porážku, která byla fixována přiznáním všeobecného volebního práva na počátku 20. století. Ve 20. století se trendu massových mimoparlamentních politických stran přizpůsobily i tradiční, tj. občanské, politické strany – konservativci i liberálové. V postmoderní době, s úpadkem zájmu o politiku, dochází k retrogradálnímu jevu: politické strany se opět mění na pouhé volební uskupení. Tento trend však česká praxe příliš nerefektovala.

Právní povaha politické strany

Politické strany stojí na pomezí veřejného a soukromého práva. Zatímco vnitřní uspořádní politické strany je výlučně soukromoprávní, strany podléhají poměrně rigorosní veřejnoprávní kontrole, neboť je ve veřejném zájmu zajistit transparentnost jejich financování a omezit možnou korupci.

Politické strany jsou proto podstatně omezeny ve zdrojích příjmů a je jim uložena povinnost prokazovat správnost vedení účetnictví každoročním auditem, který spolu s dalšími dokumenty strana předkládá nejpozději do 1. dubna následujícího roku Poslanecké sněmovně. Výroční zpráva politické strany je ze zákona veřejná a je každému k disposici ve sněmovně k nahlédnutí.

Na druhé straně jsou strany účinněji než běžná občanská sdružení chráněny před šikanou ze strany výkonné moci: rozhodnutí o jejich rozpuštění činí již v první instanci Nejvyšší správní soud.

Další zvláštností politických stran je, že členství v nich je ze zákona exklusivní: nikdo nemůže být současně členem více než jedné politické strany nebo hnutí.

Poměry politických stran upravuje zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Je to jiz značně zastaralý právní předpis, jehož výklad působí často obtíže.

Vznik a zánik

Možnost vzniku politické strany je v České republice – v porovnání s možnosti zakládat jiné právnické osoby – ztížena, neboť k její registraci se vyžaduje petice nejméně tisíce občanů. Kromě této petice je k žádosti o registraci nutné přiložit stanovy.

V případě, že by Ministerstvo vnitra posoudilo stranovy jako nedemokratické nebo došlo k závěru, že strana nemá demokraticky ustavené orgány, registraci odmítne, popř. pokud tento stav nastane později, navrhne soudu rozpuštění strany.

V postkomunistických zemích je běžné, že exekutiva usiluje o rozpuštění celé řady stran, které by v demokratických zemích neměly potíže vyvíjet svou činnost, a s větším či menším úspěchem se jí daří jejich činnost potlačovat. Zvláštností České republiky je, že podle účelového výkladu, s nímž přišlo Ministerstvo vnitra v r. 2005, mají politické strany na činnost, kterou vyvíjejí, monopol, tudíž není přípustné, aby právnická osoba registrovaná jako občanské sdružení (konkrétně šlo o Komunistický svaz mládeže) měla ve svých stanovách politické cíle. Takový výklad je však nesprávný, šikanosní a pro demokracii velmi nebezpečný: politické pretense mohou mít jakákoli občanská sdružení, omezena jsou ovšem ve výběru prostředků, které mají k jejich prosazování k disposici. Pokus o nucenou apolitisaci občanských sdružení je jedním z nejvážnějších zásahů do demokratického charakteru státu, k nimž v České republice po r. 1989 došlo, a je protiústavní.

Evidence a činnost strany

Registrované politické strany se zapisují do zvláštního rejstříku stran a hnutí, vedeného Ministerstvem vnitra. V České republice působí cca 85 politických stran.

Politické strany a politická hnutí (a jejich koalice) jsou jediné právnické osoby, které mohou registrovat své kandidátky v parlamentních volbách a nominovat své kandidáty ve volbách senátních; tam ovšem není vyloučeno, aby fysická osoba kandidovala jako nezávislý kandidát.

Kromě výše popsané veřejnoprávní kontroly hospodaření stran existuje značná volnost, jak si politická strana uspořádá své vnitřní poměry. Různé strany proto mají různě pojmenované nejvyšší představitele (nejčastěji předseda, ale též hlavní koordinátor, generální tajemník, geniální guvernér apod.), nejvyšší orgán (sjezd, kongres, sněm, celostátní konference apod.) a různé interní mechanismy, kterými se přijímají rozhodnutí, z nichž nejdůležitější je právo sestavit a nechat zaregistrovat volební kandidátku.

Vizte též

• politické hnutí
• koalice
• volby
• strana

Další odkazy

• rejstřík politických stran a hnutí