Totalita: Porovnání verzí

Verse z 12. 11. 2006, 16:05

Totalita, stav totalitní diktatury, se z hlediska definice vymyká oboru práva: je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí politickou stranou, církví, náboženskou sektou nebo jiným hegemonem. Totalita je pojem, který zahrnuje nějakou celkovost a úplnost.

Původně byl pojem totalita používán ve filosofii, ve výrocích jako je: uchopit svět v jeho totalitě. Nyní je běžnější jako zkratka politologického pojmu totalitární régime, což je druh diktatury, který neponechává žádný veřejný prostor pro svobodnou aktivitu individuí a soukromý prostor minimalisuje (např. tvorba textů, potraty, pornografie, drogy). Někteří vědci považují za znak totality existenci koncentračních táborů. To je ale obvykle znakem pouze úvodní revoluční fase či výjimečného období, zejména válečného nebo stanného práva. Lze tedy říci, že prostá diktatura potlačuje pouze nesouhlas, totalita vyžaduje aktivní souhlas, zejména prostřednictvím rituálů, které nemají reálný význam, např. volby či manifestace k výročím régimu.

V totalitě panuje materiální anomie: ačkoli existují, platí a dodržují se zákony, vládne tu faktický stav bezpráví, občané jsou vůči státu v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv, nejčastěji podle ethnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčen ve prospěch výše postavené strany, běžná je následná – právní i mimoprávní – represe vůči tomu, kdo se odvážil výše postaveného žalovat.

Totalitní diktatura není slučitelná s právním státem – je to pojmově vždy stát policejní. V totalitě není možné, aby se občan domohl svých práv vůči státu. Správní soudnictví buď neexistuje vůbec, nebo se omezuje na přezkum administrativních pochybení úřadů, např. ve věcech důchodového zabezpečení.

Ideologie, která totalitní společnost ovládá, zdůrazňuje povinnost občana podřídit se zájmu celku a státnímu zájmu: totalita představuje kolektivismus v jeho nejvypjatější formě. Nejdůležitějším pramenem práva tu bývá iracionálně pojatý inspirační zdroj, např. duch německého lidu (Volksgeist) v případě nacismu nebo neomylný třídní instinkt dělnické třídy v případě komunismu. Je-li platné právo s tímto ideologickým paradigmatem v rozporu, musí mu ustoupit.

Soukromé právo ustupuje do pozadí a je nahrazováno pervasivním právem veřejným. Tuto zásadu vyjádřuje čl. V až VII preambule komunistického občanského zákoníku:

Dalším významným znakem totality je snaha po unifikaci, zestejnění občanů, kteří bývají trestáni nikoli za delikty, ale za pouhou odlišnost nebo její projevy. V těchto režimech se uplatňuje faktická zásada, že co není výslovně veřejnou mocí povoleno, je zakázáno. Časté je tu použití analogie, a to i v trestním řízení.

Druhy

1. fašismus a nacismus
2. kommunismus

Shodnost nacismu a kommunismu v definičních znacích totality jako první rozpoznala Hannah Arendtová ve své knize The Origins of Totalitarianism.

U některých régimů je sporné, zda jsou totalitou čili nic. Např. španělský frankistický régime (1936–1975) je někdy označován za fašismus, jindy za pouhou nacionalistickou diktaturu. Chilský Pinochetův régime téměř jistě totalitou není. Podobně jsou jsou kommunistické režimy nepochybnou totalitou pouze do smrti Stalina (1917–1953). Poté postupně skončil revoluční terror a byly rozpuštěny koncentrační tábory. Trockisté poststalinské oddobí označují za byrokratickou diktaturu, ale většina vědců je považuje za totalitu až do konce, případně do nástupu Gorbačova (1985–1991), který stejně jako za Pražského jara (1968–1969) obnovil jedno z lidských práv–svobodu projevu.

České země

V moderních českých dějinách nastoupila neobsolutická diktatura po porážce demokratické revoluce v roce 1849. Trvala až do vydání říjnového patentu v roce 1860. Demokracie byla nastolena v roce 1867.

Demokratická dělba moci byla suspendována v roce 1913 anenskými patenty. Hrabě Karl von Stürgkh (1859–1916) pak své záměry dokončil za první světové války, kdy suspendoval demokracii úplně a nastolil válečnou diktaturu. Válečná diktatura potlačila svobodu slova, popravila 5 000 Čechů, 20 000 jich bylo konfinováno v internačním táboře Talerhof poblíž Štýrského Hradce jako "politicky podezřelí". Vláda zavedla přídělové hospodářství. V tomto kursu Stürgkh pokračoval, dokud ho nezavraždil terrorista Friedrich Adler.

Demokracii obnovil po smrti císaře Františka Josefa nový císař blahoslavený Karel I., jehož premiér hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic (1863–1932) byl konservativní český aristokrat. Císař pověřil ministra zahraničí, hraběte Ottokara Czernina, vyjednáváním o separátní mír. Zasedání říšské rady bylo obnoveno 30. května 1917. V červencové všeobecné amnestii bylo popruštěno 100 000 rakouských politických věznů, včetně internovaných.

Přijetím mnichovského diktátu 30. září 1938 skončila v Československu první republika. Druhá republika sama sebe považovala za autoritativní demokracii. Byl zjednodušen politický život: sloučením občanských stran vznikla vládnoucí Strana národní jednoty, sloučením socialistických stran vznikla oposiční Národní strana práce, KSČ byla zakázána. Byla zpřísněna censura.

Dne 15. března 1939 byl zbytek Československa okupován nacistickým Německem. Plná totalita byla nastolena po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939. Obětí nacismu bylo 50 000 ethnických Čechů a 77 000 českých Židů.

Po osvobození Československa byl zaveden quasidemokratický régime III. republiky (1945–1948), vláda Národní fronty. Košická vláda nepřipustila obnovení politických stran, které v roce 1935 hlasovaly proti zvolení Edvarda Beneše presidentem republiky, tedy agrární strany, národní demokracie a živnostenské strany. Z republiky bylo vyhnáno 3 000 000 Němců, přičemž 17 000 zahynulo. "Zrádci a kollaboranti" byli potrestáni na základě retroaktivních retribučních dekretů mimořádnými lidovými soudy, složenými z jednoho soudce z povolání a 4 laiků. O rozsudku mimořádného lidového soudu nerozhodovala porota, nebyl proti němu opravný prostředek a žádost o milost kýmkoliv podaná neměla odkladného účinku, a to ani v případě trestu smrti. Těch bylo vyneseno a vykonáno více než tisíc. Na vězně se nevztahovaly výhody politických vězňů. Byla znárodněna většina průmyslu a služeb.

Dne 25. února 1948 byl dokončen kommunistický převrat. V období státního terroru (1948–1954) bylo popraveno 241 politických vězňů a v celém období kommunismu (1948–1989) bylo vyneseno více než 200 000 politických rozsudků, především za "nezákonné opuštění republiky".

Totalitární zneužívání trestního práva skončilo v roce 1963, poté se stát v trestní oblasti choval jako prostá diktatura. Intermezzem bylo Pražské jaro (1968–1969), kdy byla obnovena svoboda projevu. Následující régime normalisace, jehož počátek lze datovat již okupací Československa 21. srpna 1968, byl opět policejní stát.

Obnovení demokracie v českých zemích začalo 17. listopadu 1989 a process byl završen svobodnými volbami v červnu 1990.

Vizte též

• rehabilitace

Prameny a literatura

• Hannah Arendt: The Origins of Totalitarianism. New York 1951, ISBN 0-15-670153-7
• Vladimír Nosek: Independent Bohemia. An Account of the Czecho-Slovak Struggle for Liberty. London 1918
• Viktor Knapp: Problém nacistické právní filosofie. Praha 1947; reprint 2002, ISBN 80-86473-21-X
• Stanislav Balík: Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu v letech 1945–1948