Soudní aktivism
Soudní aktivism je výraz pro takovou činnost soudce, která se vymyká tradičnímu pojetí jeho role, tj. předvídatelně rozhodovat spory. Soudní aktivism mění justici v legislativu, případně v politiku.
Znaky soudního aktivismu
- prohlášení zákona za protiústavní. V kontinentálním právu je tato pravomoc obecným soudům odebrána a svěřena ústavnímu soudu.
- nerespektování judikatury. Zatímco precedent má obecnou závaznost, rozhodnutí vyššího soudu formálně zavazuje nižší soudy jen v dané věci. Takový stav by však vylučoval právní jistotu. Proto mají v praxi judikáty význam precedentu.
- nerespektování doktríny v případě, že je standardní výklad právního institutu považován za překonaný a nevyhovující novým společenským podmínkám. Příkladem je rozhodnutí, že ubytování nesezdaného páru v hotelu není v rozporu s dobrými mravy.
Zapřísáhlým odpůrcem soudního aktivismu by Maximilien Robespierre (1758–1794), který prohlásil, že "slovo »soudní tvorba práva« musí být vymýceno z našeho slovníku." Právní positivism byl pak vůdčí doktrínou až do roku 1945. Po druhé světové válce je kladen mnohem větší důraz na nezadatelná a nezcizitelná lidská práva. Podle § 10 odst. 3 NOZ: "Nelze-li právní případ řešit podle odstavců 1 a 2 či trvají-li pochybnosti i nadále, posoudí se podle normy, jakou by pro něj s přihlédnutím k závěrům právní nauky a k ustálené soudní praxi vytvořil sám soudce, pokud by byl zákonodárcem; nemůže však rozhodnout výrokem obecným a normativním."
Nejznámějším soudním aktivistou byl Aharon Barak, president israelského nejvyššího soudu (1995–2006). Známý soudní aktivista je australský gay, Michael Kirby.
