Veřejný úřad
Veřejný úřad (opisně též orgán veřejné moci, OVM) je úřad, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fysických a právnických osob, vůči nimž jedná vrchnostensky.
V České republice mohou v této posici vystupovat:
- státní orgány, tj. orgány státu, např. soudy, Policie ČR, soudní exekutoři, správní úřady apod.
- orgány územní samosprávy, např. obecní policie
- orgány zájmové samosprávy, např. disciplinární komise stavovských organisací
Orgány veřejnoprávních korporací (obcí a krajů) vykonávající svou pravomoc v přenesené působnosti jsou formálně státním orgánem, ačkoli organisačně jsou součástí příslušného obecního nebo krajského úřadu. To s sebou přináší časté spory o to, zda je takový úřad způsobilý rozhodovat nestranně v řízeních, kde vystupuje jako jedna ze stran řízení příslušná obec nebo kraj, např. zda stavební odbor obecního úřadu může udělit obci stavební povolení, přestože všichni jeho zaměstnanci jsou vůči této obci v pracovním poměru a tím je dán jejich zvláštní vztah k jednomu z účastníků řízení.
Orgán v. úřad
Dnešní zmatení mezi pojmem orgán (tj. fysická osoba nebo kollegim fysických osob) a pojmem úřad (tj. souhrn kompetencí) lze demonstrovat na nepochopení recepčního zákona (zákon č. 11/1918 Sb.). Ten v čl. 3 stanovil: "Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení." Dnes je to však překládáno takto: "Národní výbor, jemuž se měly podřídit všechny správní orgány, v sobě zahrnoval jak nejvyšší exekutivní moc, tak i moc legislativní spočívající v přijímání prvních československých zákonů a nařízení."[1]
Toto zmatení je pročišťováno pomocí umělých pojmů, např. místo soudní orgán (např. soudce, a contrario soudní úřad, tedy soud) se hovoří o "osobě justičního orgánu". Přitom pojem veřejný úřad je tradiční, např. § 22 odst. 2 II. ústavy stanovil: "Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu jejich pravidelného povolání." Zná ho i platné právo, např. § 686a odst. 5 OZ: „Na vyplacení peněžních prostředků ze zvláštního účtu má jinak právo strana, které svědčí rozhodnutí soudu nebo jiného veřejného úřadu se stejnými účinky.“
Orgán veřejné moci
Tento naprosto umělý a doktrinálně nesprávný pojem zavedl čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy, který zní: „Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.“ Z důvodové zprávy k osnově novely zákona znalcích a tlumočnících vyplývá, že praxe nedostatečně rozlišuje mezi orgánem a úřadem a ne zcela chápe význam právní subjektivity: „Pojem “státní orgány a orgány, na které přešly úkoly státních orgánů” se nahrazuje přesnějším pojmem “orgán veřejné moci”. Pojem orgán veřejné moci používaný např. Ústavou České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) atd.] a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 76 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) atd.], je v našem právním řádu jednoznačně vymezen. Podobně v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 229/1998, podle kterého jsou za orgány veřejné moci považovány orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kriteriem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. (Srov. i Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno 1992, str. 11).“[2]
Excessy veřejných úřadů
Podle obvyklého českého pojetí mají právní akty veřejných úřadů presumpci správnosti. Každý je tedy povinen je uposlechnout a terpve pak se může hojit za škodu způsobenou mu protiprávním aktem. Tato doktrína je někdy nerespektována ve prospěch spravedlnosti, např. v Rt 54/1970 nebo Rt 47/1980.
