Doba zvýšeného ohrožení republiky
Doba zvýšeného ohrožení republiky ve smyslu poválečného českého práva je období od 21. května 1938 do 31. prosince 1946.
Doba zvýšeného ohrožení republiky byla poprvé definována v § 17 dekretu č. 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a později znovu v § 18 stejnojmenného dekretu č. 16/1945 Sb. Jako počátek tohoto období bylo určeno datum tzv. "částečné mobilizace" (oficiálně šlo o "mimořádná opatření" a "ostrahu hranic" v důsledku falešného poplachu vlastní i spojeneckých rozvědek). Konec tohoto období byl v souladu s citovaným § 18 dekretu stanoven vládním nařízením č. 217/1946 Sb na konec roku 1946.
Pro toto období byla charakteristická především mimořádná vojenská opatření (stejně dobře by se tedy pro dobu zvýšeného ohrožení hodil i termín výjimečný stav), proto se po válce všeobecně předpokládalo, že doba zvýšeného ohrožení republiky skončí společně s ukončením branné pohotovosti státu k 31.12.1945, což se ovšem nestalo a doba zvýšeného ohrožení republiky byla ukončena až o rok později.
V souladu s teorií o výjimečném stavu, který byl takto nastolen, byly chování a skutky československých občanů a dalších osob v daném období posuzovány daleko přísněji (a to i zpětně) a za případné prohřešky byly uloženy přísnější sankce, než znalo předchozí československé právo. Vedle citovaného dekretu č. 16/1945 Sb. s tímto termínem, resp. časovým obdobím, operovaly i další důležité normy, vesměs retribuční povahy, např. ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, nebo dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti.
