Doba revoluční
Doba revoluční, ve smyslu ústavního dekretu č. 137/1945 Sb., je doba přibližně od 11. dubna 1945 do 25. prosince 1945 (včetně).
V poválečném českém prostředí byla jako revoluční obecně chápána především doba bezprostředně po válce, vymezená z jedné strany tzv. "květnovým povstáním českého lidu" a ze strany druhé polovinou srpna, kdy byla zrušena sovětská vojenská velitelství a správa českých zemí přešla plně do rukou československé vlády. Pro toto období byly příznačné dramatické změny v oblasti státoprávní, správní, hospodářské, národnostní a současně značný chaos v právním řádu. V dobové terminologii se též označuje jako "národní a demokratická revoluce" (pojem za komunistického režimu rozšířený na celé období 1945–1948).
V oboru práva dobu revoluční definoval (a užíval) pouze ústavní dekret č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční, a to ještě nikoliv explicitně. V § 3 cit. dekretu je stanoveno, že se vztahuje pouze na případy zatčení nebo prodloužení vazby, které se odehrály před účinností citovaného dekretu. V § 5 je dále vymezena jeho působnost na zemi Českou a Moravskoslezskou. Protože zatýkání a arestování nepřátelských osob a zrádců přicházelo v úvahu teprve v okamžiku, kdy se první české resp. moravské obce ocitly pod kontrolou spojeneckých vojsk (11. 4. 1945), počíná doba revoluční ve smyslu citovaného dekretu tímto okamžikem. Končí den před nabytím účinnosti dekretu, což bylo třicátý den od vyhlášení (u dekretů, zpravidla nabývajících platnosti dnem vyhlášení, neobvykle dlouhá doba), ke kterému došlo 26. 11. 1945.
