Vlastnictví

Ačkoli je vlastnictví (lat. dominium, proprietas) jedním z nejdůležitějších pojmů soukromého práva, jehož obsah je navíc intuitivně chápán, jeho definice není ani jednoduchá, ani bezrozporná. Vlastnictví se obecně chápe jako stav svrchovaného právního panství osoby (vlastníka) nad věcí.

Toto právní panství se rozpadá na řadu dílčích vlastnických práv, jejichž výkonu se vlastník nikdy nemůže trvale vzdát, aniž by pozbyl vlastnictví; může se však vzdát všech těchto práv dočasně. Pak vlastníkovi zbývá pouze tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas), které se však podle okolností dříve či později opět přeměňuje ve vlastnictví úplné (v této souvislosti se hovoří o flexibilitě vlastnictví).

1. Právo věc držet (ius possidendi). Držení věci (držba) má však abstraktní náplň, která není totožná s tím, "mít věc u sebe" - což je navíc možné jen u některých movitých věcí. Zjednodušeně řečeno je obsahem držby nakládání s věcí jako s vlastní. Podrobnější výklad viz držba a detence.
2. Právo věc užívat (ius utendi). Vlastník může svůj majetek užívat, není nikomu povinen platit za to nájemné ani náhrady za opotřebení věci; smlouva, jíž by vlastník sám sobě pronajal věc, by byla absolutně neplatná. Vzdá-li se vlastník užívacího práva, činí tak zpravidla za úplatu nájemní smlouvou, kterou lze uzavřít buď na dobu určitou, a to nejvýše cca. 100 let, nebo na dobu neurčitou, kdy musí být stanovena možnost výpovědi smlouvy kteroukoli ze stran bez udání důvodu. Nájemní smlouva, kterou by byla věc někomu dána do užívání trvale, není přípustná.
3. Právo přisvojovat si plody a užitky plynoucí z věci (ius fruendi). Vlastník má právo na plody a užitky věci, např. oblií vyrostlé na pozemku, jablka dozrálá na jabloni, mláďata domácích zvířat, úroky přirostlé k vkladu v bance apod. I tohoto práva se lze vzdát, pokud je tak stanoveno podmínkami nájemní smlouvy (tradiční rakouské právo, platné v našich zemích až do 50. let, podle toho rozlišovalo smlouvu nájemní - která nezahrnovala ius fruendi - od tzv. smlouvy pachtovní: cf. něm. Miete/Pacht).
4. Právo s věci nakládat (ius disponendi). Obsahem tohoto práva je možnost vlastnického právo pozbýt buď zcela (např. prodejem věci) nebo se vzdát po omezenou dobu jeho součástí, např. nájmem nepoužívaného bytu nebo zastavením cenného papíru. I tohoto práva se lze vzdát, např. zmocníme-li realitní kancelář, aby byt podle svého uvážení pronajímala.
5. Právo věc zničit (ius abutendi). Toto právo obecně náleží každému vlastníkovi, avšak ne vždy je lze vykonat. Není to možné např. u předmětů vysoké historické hodnoty, které podléhají památkové ochraně, a pojmově vyloučen je výkon tohoto práva u pozemků.
6. Právo věc opustit (ius dereliquendi). Toto právo je v moderní společnosti značně relativisováno, neboť jen zřídka lze věc zanechat svému osudu bez toho, aby to pro bývalého vlastníka mělo určité, zpravidla velmi nežádoucí, právní následky. Opustit bez následků lze např. domovní odpad nebo vrak automobilu (na vrakovišti), nikoli motorový olej vypuštěný do jezera nebo radioaktivní odpad z elektrárny. Derelikce není možná ani u nemovitostí, které, i když jsou dlouhou dobu neudržované, zůstávají majetkem svého vlastníka.