Bydliště
Bydliště (lat. domicilium, angl. & fr. domicile, něm. Wohnort nebo Wohnsitz) je místo, kde se člověk trvale zdržuje a hodlá tak činit i nadále.
Bydliště je vymezeno v rozhodnutí Boh. A 160/1919, Boh. A 173/19 (4222/19), Boh. A 216/19, Boh. A 198/1919, Boh. A 474/20, Boh. F 7015/34 (4466/32), R 3/79 (stanovisko Cpj 160/1976) a nálezu ústavního soudu č. 29/1996 Sb. Jeho legální definice je v § 66 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) a § 252 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n., o přídavkových daních: „Bydliště podle tohoto zákona má fysická osoba tam, kde má byt za okolností, z nichž lze souditi na úmysl se v místě trvale zdržovati.“ Z toho jasně vyplývá, že definičními znaky bydliště je pobyt (corpus domicilandi) a úmysl se trvale někde zdržovat (animus domicilandi).[1]
Ustanovení § 4 vyhlášky ministerstva národní bezpečnosti č. 335/1952 Ú. l., o hlášení občanů: "Pobytem se podle ustanovení této vyhlášky rozumí jak pobyt trvalý (bydliště), tak i pobyt přechodný (dočasné ubytování, přenocování)."
Laický usus tento pojem často plete s pojmem trvalý pobyt, což je místo, v němž je fysická osoba úředně přihlášena k pobytu. Mělo by se jednat o bydliště. „Pojem“ trvalé bydliště je pleonasmus, neboť trvalost pobytu je definičním znakem bydliště. Například Tomáš Krystlík zcela nepochopitelně uvádí: "Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena smlouva s Německem o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území a Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 trvalé bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost ve prospěch československé, což byl případ obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost."[2] Ve skutečnosti tato smlouva stanovila: "Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství…"
Zákonem č. 7/2009 Sb. byl do značné míry obnoven přechodný pobyt, když do evidence obyvatel je možné zapsat adresu, na kterou mají být doručovány písemnosti.
S bydlištěm úzce souvisí institut domovského práva (Heimatsrecht). Bylo upraveno zákonem č. 105/1863 ř. z., jímž se pořádají záležitosti domovské, který byl zrušen zákonem č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva.
Protože definičním znakem domicilu je úmysl do budoucna, stále více jej nahrazuje obvyklý pobyt (angl. habitual residence), který zkoumá jen minulý stav, např. čl. 1 písm. A bod 2 úmluvy o právním postavení uprchlíků (1951). Evropské právo zase zavádí pojem obvyklé bydliště (angl. normal residence; např. čl. 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009, kterým se zavádějí společná pravidla týkající se závazných podmínek pro výkon povolání podnikatele v silniční dopravě a zrušuje směrnice Rady 96/26/ES) jako místo, kde osoba obvykle pobývá, tj. alespoň 185 dní v každém kalendářním roce, z důvodu osobních vazeb, které vypovídají o těsné vazbě této osoby a místa, kde žije. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní vazby, a která tedy střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Docházka na vysokou školu nebo do školy nemá za následek změnu obvyklého bydliště.
Nicméně, v některých evropských předpisech se i nadále používá pojem bydliště, např. článek 12 prováděcího nařízení 32011R0282 zní: „Pro účely směrnice 2006/112/ES se "bydlištěm" fyzické osoby povinné či nepovinné k dani rozumí adresa vedená v evidenci obyvatelstva či podobné evidenci, nebo adresa, kterou tato osoba uvedla příslušnému správci daně, pokud neexistuje důkaz, že tato adresa neodpovídá skutečnosti.“[3] Anglicky: permanent address, francouzsky domicile, německy Wohnsitz, slovensky trvalé bydlisko.
Vizte též
Další odkazy
- Habitual residence (anglicky)
