Konfiskace
Konfiskace je trest propadnutí majetku. Je v souladu s ústavou, pokud je uložena jako trest ve spravedlivém processu. Někdy bývá označována jako "znárodnění".
Trest propadnutí majektu je upraven v §§ 51–52 TZ. Právní norma v § 52 odst. 2 TZ ("Výrokem o propadnutí majetku zaniká zákonné společenství majetkové") odkazuje na právní institut, který byl v roce 1964 nahrazen institutem bezpodílové spoluvlastnictví manželů a v roce 1998 institutem společné jmění manželů.
Znárodnění za kommunismu
Za znárodnění bývá označován též akt, kterým stát násilně přebírá majetek proti vůli jeho vlastníků, nebo bez jejich vědomí, a to bez náhrady, nebo za náhradu jen symbolickou (zpravidla pod mezinárodním tlakem a tudíž opožděně). Z právního hlediska se však jedná o konfiskaci.
V poválečném Československu byla konfiskace majetku hojně používána. I pro tyto konfiskace však byl všeobecně používán termín „znárodnění“ – vizte např. částku 47 Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé, ročník 1948[1].
Propadnutí práv
Za zvlášť tíživé bývá považován trest propadnutí práv (jiných než majetkových), např. ztráta čestných titulů a vyznamenání podle § 46 TZ. Za exces z právního státu jsou obecně chápány plošné konfiskace a propadnutí jiných práv, např. generální pardon z 3. února 1622, který sice omilostnil povstalce, ale konfiskoval jim veškerý majetek,[2] zákaz před tím tolerovaných nekatholických vyznání z 9. dubna 1624 [3] nebo odejmutí státního občanství i těm Němcům a Maďarům, kteří v roce 1938 optovali pro Československo podle § 1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.
