Státní území

Státní území je pojem mezinárodního práva, který označuje část země, jež podléhá suverenní moci státu. Státní území zahrnuje tři rozměry. Jeho součástí je

• zemský povrch (všechny jeho části, které jsou uvnitř státních hranic, včetně vod i teritoriálních moří)
• zemské nitro (vše pod úrovní zemského povrchu až do středu země) a
• vzdušný prostor (prostor nad zemským povrchem až po hranice kosmického prostoru)

Nabývání státního území

Nabýt státního území může pouze subjekt mající k tomu způsobilost, principiálně tedy jen stát. Rozlišuje se

• prvotní (originární) způsob nabytí - platí v případě, že toto území do té doby nepodléhalo suverenitě žádného státu; hovoříme o prvotní okupaci. Pokud je toto území prvotně nabyto umělým zásahem (např. vybudováním hrází, které odejmou část území moři) či působením přírodních sil (např. naplavením na mořském břehu) , jedná se o přírůstek území. Stát toto území nabývá tak, že na ně rozšíří svou moc z již ovládaného území.
• odvozený (derivativní) způsob nabytí - stát získá pod svou suverenitu území, které do té doby podléhalo suverenitě jiného státu; toto nabytí je buď založeno na smlouvěs dosavadním držitelem tohoto území (viz cese, adjudikace) nebo vzniká vydržením (za splnění určitých podmínek pro vydržení jako jsou dlouhodobý de facto výkon suverenity nad územím, úmysl tuto suverenitu nadále trvale vykonávat, nepřerušenost jejího výkonávání, nezpochybňování této suverenity ze strany jiných států či obecné přesvědčení o tom, že danému státu vykonávat suverenitu nad tímto územím přísluší právem)

Další odvozený způsob nabytí státního území, anexe (násilné připojení části nebo celého území státu jiným státem) je v současném mezinárodním právu zakázán čl. 2 odst. 4 Charty OSN, který zakazuje státům v mezinárodních stycích používat sílu nebo hrozby silou.