Veřejný úřad
Veřejný úřad (opisně též orgán veřejné moci) je úřad, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fysických a právnických osob, vůči nimž jedná vrchnostensky.
V České republice mohou v této posici vystupovat:
- státní orgány, tj. orgány státu, např. soudy, Policie ČR, soudní exekutoři, správní úřady apod.
- orgány územní samosprávy, např. obecní policie
- orgány zájmové samosprávy, např. disciplinární komise stavovských organisací
Orgány veřejnoprávních korporací (obcí a krajů) vykonávající svou pravomoc v přenesené působnosti jsou formálně státním orgánem, ačkoli organisačně jsou součástí příslušného obecního nebo krajského úřadu. To s sebou přináší časté spory o to, zda je takový úřad způsobilý rozhodovat nestranně v řízeních, kde vystupuje jako jedna ze stran řízení příslušná obec nebo kraj, např. zda stavební odbor obecního úřadu může udělit obci stavební povolení, přestože všichni jeho zaměstnanci jsou vůči této obci v pracovním poměru a tím je dán jejich zvláštní vztah k jednomu z účastníků řízení.
Orgán v. úřad
Dnešní zmatení mezi pojmem orgán (tj. fysická osoba nebo kollegim fysických osob) a pojmem úřad (tj. souhrn kompetencí) lze demonstrovat na nepochopení recepčního zákona (zákon č. 11/1918 Sb.). Ten v čl. 3 stanovil: "Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení." Dnes je to však překládáno takto: "Národní výbor, jemuž se měly podřídit všechny správní orgány, v sobě zahrnoval jak nejvyšší exekutivní moc, tak i moc legislativní spočívající v přijímání prvních československých zákonů a nařízení."[1]
Toto zmatení je pročišťováno pomocí umělých pojmů, např. místo soudní orgán (např. soudce, a contrario soudní úřad, tedy soud) se hovoří o "osobě justičního orgánu". Přitom pojem veřejný úřad je tradiční, např. § 22 odst. 2 II. ústavy stanovil: "Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu jejich pravidelného povolání."
Excessy veřejných úřadů
Podle obvyklého českého pojetí mají právní akty veřejných úřadů presumpci správnosti. Každý je tedy povinen je uposlechnout a terpve pak se může hojit za škodu způsobenou mu protiprávním aktem. Tato doktrína je někdy nerespektována ve prospěch spravedlnosti, např. v Rt 54/1970 nebo Rt 47/1980.
