Vlastnictví

Verse z 21. 7. 2010, 07:58; Guy Peters (Diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verse | zobrazit současnou versi (rozdíl) | Novější verse → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Vlastnictví (lat. dominium, proprietas) se obecně chápe jako svrchované právního panství osoby (vlastníka) nad věcí (vlastnictvím v konkrétním smyslu).

Toto právní panství se rozpadá na řadu dílčích vlastnických práv, jejichž výkonu se vlastník nikdy nemůže trvale vzdát, aniž by pozbyl vlastnictví; může se však vzdát všech těchto práv dočasně. Pak vlastníkovi zbývá pouze tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas), které se však podle okolností dříve či později opět přeměňuje ve vlastnictví úplné (v této souvislosti se hovoří o elasticitě vlastnictví).

  1. Právo věc držet (ius possidendi). Držení věci (držba) má však abstraktní náplň, která není totožná s tím, "mít věc u sebe" – což je navíc možné jen u některých movitých věcí. Zjednodušeně řečeno je obsahem držby nakládání s věcí jako s vlastní. Podrobnější výklad viz držba a detence.
  2. Právo věc užívat (ius utendi). Vlastník může svůj majetek užívat, není nikomu povinen platit za to nájemné ani náhrady za opotřebení věci; smlouva, jíž by vlastník sám sobě pronajal věc, by byla absolutně neplatná. Vzdá-li se vlastník užívacího práva, činí tak zpravidla za úplatu nájemní smlouvou, kterou lze uzavřít buď na dobu určitou, a to nejvýše cca 100 let, nebo na dobu neurčitou, kdy musí být stanovena možnost výpovědi smlouvy kteroukoli ze stran bez udání důvodu. Nájemní smlouva, kterou by byla věc někomu dána do užívání trvale, není přípustná.
  3. Právo přisvojovat si plody a užitky plynoucí z věci (ius fruendi). Vlastník má právo na plody a užitky věci, např. oblií vyrostlé na pozemku, jablka dozrálá na jabloni, mláďata domácích zvířat, úroky přirostlé k vkladu v bance apod. I tohoto práva se lze vzdát, pokud je tak stanoveno podmínkami nájemní smlouvy (tradiční rakouské právo, platné v našich zemích až do 50. let, podle toho rozlišovalo smlouvu nájemní – která nezahrnovala ius fruendi – od tzv. smlouvy pachtovní: cf. něm. Miete/Pacht).
  4. Právo s věcí nakládat (ius disponendi). Obsahem tohoto práva je možnost vlastnického právo pozbýt buď zcela (např. prodejem věci) nebo se vzdát po omezenou dobu jeho součástí, např. nájmem nepoužívaného bytu nebo zastavením cenného papíru. I tohoto práva se lze vzdát, např. zmocníme-li realitní kancelář, aby byt podle svého uvážení pronajímala.
  5. Právo věc zničit (ius abutendi). Toto právo obecně náleží každému vlastníkovi, avšak ne vždy je lze vykonat. Není to možné např. u předmětů vysoké historické hodnoty, které podléhají památkové ochraně, a pojmově vyloučen je výkon tohoto práva u pozemků.
  6. Právo věc opustit (ius dereliquendi). Toto právo je v moderní společnosti značně relativisováno, neboť jen zřídka lze věc zanechat svému osudu bez toho, aby to pro bývalého vlastníka mělo určité, zpravidla velmi nežádoucí, právní následky. Opustit bez následků lze např. domovní odpad v popelnici nebo vrak automobilu na vrakovišti, nikoli motorový olej vypuštěný do jezera nebo radioaktivní odpad z elektrárny. Derelikce není možná ani u nemovitostí, které, i když jsou dlouhou dobu neudržované, zůstávají majetkem svého vlastníka.

Ačkoli je vlastnictví jedním z nejdůležitějších pojmů soukromého práva, jehož obsah je navíc intuitivně chápán, jeho definice není ani jednoduchá, ani bezrozporná.

Kommunistická družstva

Družstevníkům zůstávalo holé vlastnictví pozemků – § 24 zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech. Odstavec 1: "Vlastnictví k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření zůstává zachováno." Odstavec 2: "K pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, jakož i k pozemkům, které za ně při provedené hospodářskotechnické úpravě půdy byly dány do náhradního užívání, náleží družstvu právo družstevního užívání." Odstavec 3: "Právo družstevního užívání opravňuje družstvo k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku; družstvo nemůže však pozemek zatížit ani zcizit. Družstvu proto zejména náleží vše, co na pozemku vzchází, má právo měnit jeho podstatu a čerpat z ní, a provádět na něm stavby. Právo družstevního užívání opravňuje též k přidělení půdy jako záhumenku rodině družstevníka. Jen družstvo může sdružený pozemek pronajmout a jen v odůvodněných výjimečných případech." U všech ostatních věcí přecházelo vlastnictví na družstvo – § 25: "Živý a mrtvý inventář, osivo a sadba, krmivo a hospodářské budovy, odevzdané družstevníkem do společného družstevního hospodaření, přecházejí odevzdáním do vlastnictví družstva. Rozsah náhrady za takto odevzdaný majetek a způsob jejího vyúčtování upravují vzorové stanovy."

Prameny a literatura

  • Petr Havlan: Malá poznámka k velkému problému anebo jak se přepíná trpělivost. In Právní rozhledy 6/2007, pp. 216–218 (o trvalém užívání)
  • Michal Králík: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. C. H. Beck, Praha 15. 8. 2008, 300 pp., ISBN 978-80-7400-040-9, 650 Kč[1]; ukázka č. 1, 2 a 3.
  • Karel Eliáš: O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. In Právní rozhledy 5/2009, pp. 159–158; zásadní článek o předkupním právu. Kritika rozsudku NS J. K. a L. S. v. Z. S. z 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007, NS ČR 45395 – de lege lata je předkupní právo i u darování. Na proti tomu de lege ferenda má být předkupním právo po vzoru všech klassických OZ zrušeno.

Další odkazy