Úmysl
Úmyslem se v právu rozumí vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním zaviněným.
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
- o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala - pak jde o přímý úmysl (dolus directus)
- věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti - v tom případě se hovoří o nepřímém nebo evenuálním úmyslu (dolus indirectus, dolus eventualis)
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak - pokud nešlo o předstírané jednání - je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.
Úmysl má místo jak v trestním právu, kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat trestných činů a řady skutkových podstat přestupkových, tak v právu soukromém: např. v případě úmyslného zavinění škody se uplatňuje delší promlčecí doba než v případě pouhé nedbalosti. Platný občanský zákoník však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď výklad doktrinární, nebo analogicky a nesystémově trestní zákon.
Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavích brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. tunelování) po r. 1989. Např. pokud management společnosti převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou obchodní společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do konkursu, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro vlastníky a věřitele původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto poškozeným přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.
