Občanský zákoník

Občanský zákoník je základní zákon upravující soukromé právo hmotné. Je jedním z nejdůležitějších právních předpisů každého kontinentálního právního řádu.

Význam

Přestože byly postupně přijímány další kodexy, upravující podrobněji další dílčí odvětví soukromého práva, zejména obchodní zákoník, zákoník práce a zákon o rodině, občanský zákoník zůstává i pro tato odvětví subsidiárním předpisem, jehož právní normy se uplatní v případě, že zvláštní úprava o dané věci mlčí. Některá obecná ustanovení občanského zákoníku (např. pravidla pro počítání času) nacházejí místo i v právu veřejném.

Pendentem občanského zákoníku v právu processním je občanský soudní řád.

Jednotlivé občanské zákoníky

Myšlenka upravit celý korpus práva uceleným souborem zákonů je velmi stará (vizte např. Corpus iuris civilis císaře Justiniana ze 6. století), účelného naplnění došla však až pod vlivem idejí osvícenství počátkem 19. století. Prvním (a ve znění novel dodnes platným) občanským zákoníkem z tohoto období je francouzský napoleonský Code civil français (zvaný též Code Napoléon) z r. 1804. Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších zemích.

Legislativně o něco méně úspěšný je - rovněž dodnes platný - obsáhlý občanský zákoník německý (Bürgerliches Gesetzbuch, zkratka BGB) z r. 1896, jemuž je vytýkána přílišná složitost a obtížná srozumitelnost. Vysoce inspirativním je nový nizozemský občanský zákoník (Nieuw Burgerlijk Wetboek, NBW), který nabyl účinnosti 1. 1. 1992. Jeho hlavním autorem je E. M. Meijers.

Anglosaské právo

Snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva se naopak vyhnula zemím angloamerické právní kultury, protože je právo tvořeno na základě precedentů (case law) a vznik rozsáhlých kodexů nemá tradici. Výjimkou je pouze Louisiana, která je hrdá na svůj občanský zákoník z roku 1825. Jeho autory jsou Livingston, Derbigny a Moreau-Lislet. Druhou výjimkou je Québec, který má moderní občanský zákoník z roku 1991 (CCQ).

České občanské zákoníky

České soukromé právo se ve středověku řídilo českým právem obyčejovým. To bylo sebráno v právních knihách, zejména o městském právu. Subsidiárně se používalo římské právo. V roce 1709 byly zřízeny první kodifikační komisse, které měly po vzoru CIC sebrat veškeré právo, soukromé i veřejné. Výsledek však byl neuspokojivý. V roce 1753 Marie Theresie zřídila novou komissi, jejímž výsledkem byl Codex Theresianus z roku 1766. Panovnice tento pokus odmítla s tím, že "Zákon není učebnice."

Bylo rozhodnuto zákoník zkrátit a přepracovat. Hortenova osnova byla předložena v roce 1771. Přestože byl do komisse přivolán Martini, práce byly v roce 1776 přerušeny. Důvodem bylo to, že se nová kodifikace měla nejprve vyzkoušet v jedné zemi a až poté zavést v celém soustátí. Práce se opět urychlily s nástupem Josefa II. Ten rozhodl zavádět jednotlivé díly zákoníku postupně. Za vlády Leopolda II. byla jmenována nová komisse. Výsledek její práce byl v roce 1797 zaveden v západní Haliči.

Novým referentem komisse se stal Franz Zeiller. V roce 1802 byl hotov první díl občanského zákoníku, celý kodex byl dokončen v roce 1806 a jeho revise v roce 1808. Císař František I. mu nakonec udělil sankci 26. dubna 1811. Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) z r. 1811, jenž na našem území platil do r. 1950 (a v části věnované pracovnímu právu až do poloviny 60. let), byl vydán s platností pro všechny země, s výjimkou Uher. Na území Rakouska platí ABGB dodnes. Jedná se o císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. dne 1. června 1811, který nabyl účinnosti od 1. ledna 1812. Obecný zákoník občanský byl přirozenoprávní kodifikací.

První novely ABGB byly přijaty po roce 1848. Byly však jen nepřímé a parciální. Hluboké změny byly po vzoru BGB schváleny až ve 20. století. V roce 1904 byla jmenována komisse ve složení Unger, Randa, Schey, Steinbach, Madewski a Klein. Její činnost nepřinesla žádný výsledek. Proto vláda navrhla svou osnovu novely, která však nestačila být Říšskou radou přijata. Až za první světové války, v letech 1914–1916, byly schváleny tři velké novely ABGB. Nejvýznamnější byla třetí, která fruktifikovala předválečné práce a dotkla se i obligačního práva.

Za první republiky byla hned v roce 1919 přijata manželská novela ABGB. Posléze bylo rozhodnuto přijmout zcela nový občanský zákoník. Důvodem byla snaha o odstranění právního dualismu Čech a Slovenska a to, že authentickým jazykem ABGB byla němčina. Proto byla připravena osnova československého občanského zákoníku z roku 1937 (= úplné znění 1369 paragrafů; senátní tisk č. 425), která však nestačila být schválena.

Po roce 1945 byly kodifikační práce zrychleny. V roce 1948 byla vyhlášena „právnická dvouletka“. Kodifikační odbor ministerstva spravedlnosti byl zřízen 1. září 1948. Střední občanský zákoník byl přijat 25. října 1950, zákon č. 141/1950 Sb. Byl ještě celkem kvalitní, komercialisovaný, ale vycházel již z tzv. „užší koncepce“ občanského práva. Hlavními deformacemi středního občanského zákoníku bylo zúžené pojetí věci, rozlišování druhů vlastnictví a opuštění zásady „superficies solo cedit“. Celkově negativní bylo zjednodušení právní úpravy, z čehož vyplývalo nejasné postavení mnoha právních vztahů.

Úpadek českého občanského práva dosáhl svého vrcholu přijetím občanského zákoníku z roku 1964, zákon č. 40/1964 Sb. Opuštění římskoprávní terminologie mají na svědomí Zdeněk Kratochvíl, Stanislav Stuna a jim podobní. Pod jejich vlivem byly zavedeny například tyto pojmy: „bezpodílové spoluvlastnictví“, „osobní užívání“, „omezení převodu nemovitostí“, „občanská výpomoc“ etc. Závazky (obligationes) byly přejmenovány na služby a značně deformovány. Byla zrušena komercialisace občanského zákoníku a mnoho základních principů občanského práva. Některé tradiční instituty byl vráceny již novelou č. 131/1982 Sb., zbytek novelou č. 509/1991 Sb., jejímž inspiračním zdrojem byl střední občanský zákoník. Dnešní občanský zákoník má tak kolem 600 paragrafů.

V současné době je hotov (až na závěrečná a přechodná ustanovení a doprovodný zákon) nový občanský zákoník z pera Karla Eliáše a Michaely Zuklínové.

Právní odvětví upravená v občanském zákoníku

Platný občanský zákoník z r. 1964, jenž prošel počátkem 90. let rozsáhlou novelisací, je pokládán za provisorní, z mnoha hledisek nevyhovující právní předpis; snahy po nové právní úpravě však doposud nedošly naplnění, neboť odborná veřejnost se nedokáže shodnout na tom, zda vyjít z tradičního modelu ABGB (takový návrh zpracoval na Právnické fakultě Západočeské university v Plzni tým pod vedením Karla Eliáše, nebo zachovat kontinuitu se zažitou, byť nevyhovující úpravou stávající.

Na rozdíl od původních občanských kodexů, které si daly za cíl pojmout veškeré soukromé právo, neobsahuje dnešní občanský zákoník úpravu obchodních vztahů (tu přenechal obchodnímu zákoníku z r. 1991), rodinné právo (zákon o rodině z r. 1963), pracovní právo (zákoník práce z r. 1965), spolkové právo (zákon o sdružování občanů z r. 1990), nadační právo (zákon o nadacích a nadačních fondech z r. 1997) ani úpravu svěřenství (trustů), jejichž vznik dnešní český právní řád neumožňuje.

Dnešní občanský zákoník se člení na obecnou část, v níž jsou obsažena nejobecnější ustanovení (např. o počítání času nebo o právních úkonech) a dále vymezení subjektů práv, fysických a právnických osob, a na část zvláštní, která se dále dělí na výklad o věcných právech a o právech závazkových. Zvláštní postavení má úprava dědického práva.

Prameny a literatura

• Ilona Schelleová a Karel Schelle: Civilní kodexy 1811 - 1950 - 1964. Doplněk, Brno s. d. [1993], 602 pp.
• Valentin Urfus: Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. C. H. Beck / SEVT, Praha 1994, 135 pp.