Totalita

Totalita, stav totalitní diktatury, se z hlediska definice vymyká oboru práva: je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí politickou stranou, církví, náboženskou sektou nebo jiným hegemonem.

V totalitě panuje materiální anomie: ačkoli existují, platí a dodržují se zákony, vládne tu faktický stav bezpráví, občané jsou vůči státu v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv, nejčastěji podle ethnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčen ve prospěch výše postavené strany, běžná je následná – právní i mimoprávní – represe vůči tomu, kdo se odvážil výše postaveného žalovat.

Totalitní diktatura není slučitelná s právním státem – je to pojmově vždy stát policejní. V totalitě není možné, aby se občan domohl svých práv vůči státu. Správní soudnictví buď neexistuje vůbec, nebo se omezuje na přezkum administrativních pochybení úřadů, např. ve věcech důchodového zabezpečení.

Ideologie, která totalitní společnost ovládá, zdůrazňuje povinnost občana podřídit se zájmu celku a státnímu zájmu: totalita představuje kolektivismus v jeho nejvypajtější formě. Nejdůležitějším pramenem práva tu bývá iracionálně pojatý inspirační zdroj, např. duch německého lidu (Volksgeist) v případě nacismu nebo neomylný třídní instinkt dělnické třídy v případě komunismu. Je-li platné právo s tímto ideologickým paradigmatem v rozporu, musí mu ustoupit.

Soukromé právo ustupuje do pozadí a je nahrazováno pervasivním právem veřejným. Tuto zásadu vyjádřuje čl. V až VIII preambule komunistického občanského zákoníku:

Čl.V

Z občanskoprávních vztahů vznikají nejen vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky, ale vyplývají z nich pro ně i práva a povinnosti ke společnosti.

Čl.VI

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů musí být v souladu s pravidly socialistického soužití.

Čl.VII

Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.

Čl.VIII Ustanovení občanského zákoníku je třeba uplatňovat a vykládat ve smyslu těchto zásad.

Dalším významným znakem totality je snaha po unifikaci, zestejnění občanů, kteří bývají trestáni nikoli za delikty, ale za pouhou odlišnost nebo její projevy. V těchto režimech se uplatňuje faktická zásada, že co není výslovně veřejnou mocí povoleno, je zakázáno. Časté je tu použití analogie, a to i v trestním řízení.

• Viktor Knapp: Problém nacistické právní filosofie. Praha 1947; reprint 2002, ISBN 80-86473-21-X