Definitiva
Definitiva (dříve též definitivum, definitivní služební poměr) je tradiční výsada státních úředníků, kteří nemohou být ze státní služby propuštěni, pokud se nedopustí vážného deliktu. I v případě nadbytečnosti těmto osobám náleží náhrada ve výši odpovídající jejich předchozímu platu.
Definitiva je odměnou za úředníkovu loyalitu a kompensuje se jí nižší úroveň platů ve veřejné správě oproti soukromému sektoru.
Služební pragmatika z r. 1914 stanovila, že definitivně ustanovený úředník může být propuštěn jen za nejvážnější disciplinární proviněni a pro tuto sankci se musí vyslovit nejméně čtyři z pěti členů disciplinárního senátu. Možnost propuštění z důvodu nadbytečnosti tento právní předpis neupravoval.
V době komunistického režimu definitiva neexistovala. Možnost jejího obnovení je již od počátku 90. let 20. století předmětem vášnivých polemik. Její odpůrci poukazují na archaičnost tohoto institutu, na to, že zaměstnávání nepotřebného úřednictva snižuje efektivitu správy státu, argumentují čísly o neustále rostoucím počtu státních zaměstnanců a dovozují, že definitiva je plýtváním veřejnými prostředky. Stoupenci definitivy naproti tomu tvrdí, že úředník s jistotou definitivy bude méně náchylný ke korupci a bude nezávislý i na dalších vnějších tlacích.
Služební zákon č. 218/2002 Sb. definitivu neobsahuje: ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) připouští možnost ukončení služebního poměru "z důvodu organizačních a úsporných opatření, jejichž důsledkem je snížení počtu státních zaměstnanců".
Definitiva se výjimečně uplatňuje i u soukromých zaměstnavatelů, zpravidla u zaměstnanců, kteří dosáhli určitého věku (např. 50 let) a/nebo určité délky zaměstnání nebo zastávají specifické profese s omezenou možností uplatnění jinde. Takové opatření bývá sjednáno v kolektivní smlouvě.
