Nepříčetnost

Zavinění v právu je

• objektivní příčinný vztah mezi jednáním (činem nebo nečinností) a posuzovanou újmou nebo škodou (někdy se v tomto významu používá slova způsobení, resp. způsobit); může jít i o příčinnost zřetězenou nebo spolupůsobící s dalšími faktory,
• subjektivní vztah (vůle, vědomí nebo nedbalost) osoby k předpokládaným nebo možným následkům nebo zakázanosti jejího jednání, jímž je někomu způsobena újma nebo které je protiprávní.

Objektivní, subjektivní nebo obojí zavinění je v některých případech podmínkou odpovědnosti jednající osoby. Ve vztahu k trestnímu právu subjektivní zavinění tvoří součást tzv. subjektivní stránky trestného činu, tedy trestní odpovědnosti, která je dále podmíněna například věkem a příčetností.

Zavinění v etice se spíše popisuje slovy vina nebo hřích.

Zavinění v českém právu

V českém právu je zavinění zmiňováno, případně definováno, například v těchto zákonech:

• Trestní zákon (§ 3–6 zák. č. 140/1961 Sb. v plat. zn.)
• Přestupkový zákon (§ 3–4 zák. č. 200/1990 Sb. v pl. zn.)
• Občanský zákoník (§ 420 zák. č. 40/1964 Sb. v pl. zn., odpovědnost za škodu)

Zavinění se zkoumá u jednání, u nějž je posuzováno, zda jde o trestný čin nebo přestupek, nebo jímž jednající osoba způsobila škodu nebo které je protiprávní.

Forma zavinění

V českém trestním a přestupkovém právu se (téměř shodně) rozlišují tyto druhy zavinění:

• Zavinění úmyslné (dolózní)
  • Úmysl přímý
  • Úmysl nepřímý (eventuální)
• Zavinění z nedbalosti (kulpózní)
  • vědomé
  • nevědomé

Úmysl přímý

Pachatel chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem.

Nezáleží přitom na tom, do jaké míry si byl jist nebo doufal, že se mu to podaří.

Např.: Pachatel bodne nožem svou oběť, protože ji chce usmrtit (ale nemusí si být jist, že se mu to podaří).

Úmysl nepřímý (eventuální)

Pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Jde tedy o případy, kdy hlavní účel jednání byl jiný (např. vybít si vztek, zvětšit zisk) a pachateli bylo lhostejné, jestli tím někomu uškodí, a proto takovou újmu vědomě riskoval. Rozhodující je vědomí rizika – jakmile nejde o riziko, ale i jistotu, jde již o úmysl přímý, i kdyby nebyl hlavním cílem.

Např.: Lupič spoutal hlídače a při odchodu založil požár, věděl, že hlídač může zemřít, sice jeho smrt nechtěl způsobit, ale byl s touto eventuální možností srozuměn.

Nedbalost vědomá

Pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Pachatel nechce újmu způsobit, ale vědomě ji riskuje.

Např.: Řidič automobilu vědomě poruší předepsanou rychlost pro jízdu v obci, je přesvědčen o tom, že omezení rychlosti je opodstatněné, do cesty mu vběhne dítě a řidič je zabije. Porušení pravidel silničního provozu je čin s přímým nebo nepřímým úmyslem, avšak zabití dítěte je s největší pravděpodobností čin z vědomé nedbalosti.

Nedbalost nevědomá

Pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Narozdíl od vědomé nedbalosti v tomto případě se pachatel domníval, že svým jednáním chráněný zájem neohrozí. Problém může být v tom, že nemusí být vždy objektivně dané, co pachatel vědět měl a mohl. Jednoznačně lze posuzovat například znalost právních, provozních nebo bezpečnostních předpisů nebo nesporných odborných poznatků, pokud k výkonu nějaké činnosti je jejich znalost předepsána. Jakmile však jde o věc teorie, osobního názoru nebo přesvědčení, může obecná představa o tom, co by každý "měl vědět", kolidovat se základními lidskými svobodami myšlení a svědomí.

Chybí tu jak složka vůle, tak i složka vědění. Nedbalost nevědomá se od vědomé nedbalosti liší právě nepřítomnosti intelektuální (vědomé) složky. Požadavek na vědomou složku je v zákoně vyjádřen jako možnost vědomí a povinnost vědomí. Jedná se o porušení náležité míry opatrnosti a to z hlediska objektivního (vyjádřeno slovy vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům) a z hlediska subjektivního (vyjádřeno slovy měl a mohl). Např.: Zdravotní sestra použije použitou injekční stříkačku a nakazí pacienta nakažlivou chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci (objektivní hledisko) měla a mohla (subjektivní hledisko) vědět, že použitou jehlou může pacienta nakazit.

Podmíněnost odpovědnosti zaviněním

K trestnosti činu je třeba zavinění úmyslné, nestanoví-li trestní zákon u příslušné skutkové podstaty výslovně, že postačí i nedbalostní zavinění. K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. K odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním je třeba zavinění škody (tedy objektivní zavinění, přičemž subjektivní stránka zavinění je posuzována v rámci otázky, zda jde o protiprávní jednání).

K odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, za poškození, ztrátu nebo zničení držené cizí věci (zapůjčené, pronajmuté, uschované), odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb, není zavinění podmínkou, přesto však jsou některé případy z odpovědnosti vyloučeny.

Zavinění nezakládající trestní a přestupkovou odpovědnost

Trestní a přestupkové předpisy nepopírají možnost jiných forem zavinění, ale takové formy nepostačují k uplatnění odpovědnosti. K trestnosti činu nebo odpovědnost za přestupek tedy nepostačují například tyto formy zavinění (způsobení). První dva případy trestní zákon z odpovědnosti vylučuje výslovně jako tzv. nepříčetnost.

Nerozpoznání následků pro duševní poruchu

Pachatel může nerozpoznat společenskou nebezpečnost činu pro duševní poruchu nejspíše tehdy, je-li příčinou nerozpoznání porucha s bludy (typicky schizofrenie) (F20–F29) nebo mentální retardace (F70-F79 dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10).

Příklad: když „hlasy“ někomu naléhavě přikazují někoho zabít, se může naléhavost takové žádosti subjektivně jevit jako přiměřený důvod k jednání, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy.

Neschopnost ovládat své jednání pro duševní poruchu

Do této kategorie by nejspíš mohlo spadat jednání ve stavu náměsíčnosti (somnambulizmus, F51.3) nebo některých forem schizofrenie.

Příklad: člověk se ráno probudí a zjistí, že v noci zabil svou ženu, aniž by o tom věděl.

V praxi bývá často ustanovení zneužíváno pro jednání související s odlišností sexuality (parafilie). Snížená příčetnost může být typická například pro patologickou sexuální agresivitu, avšak například u pedofilie neschopnost ovládat své jednání zpravidla není způsobena samotnou parafilií, ale buď odlišnými osobními zájmy pachatele (polehčující okolností je tíživí osobní situace, kterou si pachatel sám nezpůsobil) nebo psychickou disociací vyvolanou tím, že pachatel své dispozice potlačoval nebo neměl možnost nalézt socializované vzorce jejich uplatnění.

Příklad: při procházce v parku někdo uvidí pěknou ženu a hormonální pochody se rozběhnou tak intenzivně, že vyřadí z činnosti volní a racionální složku psychiky.

Jiný příklad (sporný): vedoucí dětského oddílu se tulí s dětským členem oddílu a starostlivě se ho ptá, jestli může ještě tady a takhle (tedy evidentně nemá úmysl ublížit, ale možná přehlíží a podceňuje rizika, třebaže si jich je vědom). Po vypuknutí skandálu však tvrdí, že se nemohl ovládat a že pudy ho k tomu nutily a nemohl tomu zabránit. Jedná se o člověka s rigidními a konzervativními názory na sexuální morálku a (po činu) opravdu nechápe, jak se mohl něčeho takového dopustit.

Omezenost nebo mylnost uvažování

Do kategorie nerozpoznání možných následků činu z důvodu omezenosti nebo mylnosti uvažování připadnou případy, které jsou podobné činům z nevědomé nedbalosti, ale nelze o nich říci, že pachatel "měl a mohl" znát následky svého jednání. Nejde tedy o nedbalost, ale o hloupost v míře, jaká nedosahuje kvalit nutných k tomu, aby byla diagnostikována jako duševní porucha. Může jít také o omyl nebo o omezenost myšlení danou kulturně-sociálním rámcem nebo o situaci, kdy větší úsilí vynakládané na zkoumání možných následků jednání by obecně bylo považováno za nepřiměřené.

Příklad: Lékař pečlivě provádí lékařský zákrok způsobem, který je v té době obecně považován za účinný a bezpečný. Vědeckým pracem prokazujícím opak nevěnuje pozornost, protože důvěřuje zavedené praxi a institucím a snaží se pomoci co nejvíce pacientům. Obecně se od lékaře neočekává, že by měl oponentním názorům věnovat pozornost. Po letech se prokáže, že oponenti měli pravdu a že zákrok (metoda) nejen že jsou neúčinné, ale způsobují závažnou újmu na zdraví. V takovém případě nejde o úmyslné ublížení na zdraví ani o ublížení z nedbalosti. Lékař nenese trestně-právní odpovědnost za způsobené poškození zdraví, ale nemocnice (nebo sám lékař, má-li vlastní praxi) může nést občansko-právní odpovědnost.

Nešikovnost

Z právního hlediska podobný případ jako předchozí.

Příklad: Zkušenému a úspěšnému chirurgovi nedopatřením ujede ruka a způsobí tím smrt pacienta. Přitom dělal podle nejlepšího svědomí vše, co se od něj v rámci omezení rizika očekává. Nejde o úmysl ani nedbalost.

Jiný příklad: Průměrná řidička se na křižovatce nečekaně dostane do situace, ve které ztratí přehled, zazmatkuje a nabourá. Dopravní předpisy zná dokonale a neměla úmysl je nedodržovat. Nikdy předtím se na této křižovatce do podobně složité situace nedostala a ani ji neočekávala.

Názor odlišný od zákonodárce

Pachatel má názor (správný nebo chybný), že

• zákonné ustanovení nechrání legitimní (právním řádem deklarovaný) zájem, nebo
• účel, k jehož ochraně bylo sankční ustanovení přijato, obecně anebo v konkrétní situaci ve skutečnosti nechrání.

Příklad: Trestní zákon prohlašuje za trestný čin vyrábět, šířit, případně držet pornografická díla zobrazující násilí. Člen sadomasochistické komunity zašle jinému členu téže komunity film, který tato komunita za plného vzájemného konsensu natočila. Je přesvědčen, že zákaz vychází z překonaných názorů nebo že je určen k ochraně před nekonsensuálním násilím a že on svým jednáním nikomu neškodí. Ke svému názoru došel dlouhodobým a usilovným studiem tématiky včetně odborné literatury.

Jiný příklad: Občan ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem "rozvrací" svou vlastní republiku, protože názorově a zájmově má blíže k této cizí moci a domnívá se, že režim v jeho republice pošlapává svůj vlastní právní řád.

V praxi se však v podobných případech nelze zákonnosti dovolat, protože soudcem sporu mezi občanem a státem je stát.

Zákonem chráněný zájem

Aby byla dána pachatelova odpovědnost za trestný čin, případně přestupek, musí se zavinění (úmysl, srozuměnost nebo nedbalost) vztahovat k zákonem chráněnému zájmu. Problémem je, že pojetí a tradice trestního zákona je starší než dnešní pojetí ústavního práva a není s ním dostatečně kompatibilní, takže ne všechny hodnoty chráněné trestním zákonem jsou ústavním právem deklarovány jako hodné státní ochrany a u většiny skutkových podstat není explicitně stanoveno, k ochraně kterého a čího zájmu jsou určeny, takže může docházet k různosti výkladů.

Pozitivistickému formálnímu pojetí práva je blízké zákonem chráněný zájem ztotožňovat s nástrojem k jeho ochraně, tedy samotným formálním zákazem, jenž je obvykle odvozován z vymezení skutkové podstaty trestného činu, případně přestupku. (Trestní a přestupkový zákon však zákazy popisovaných jednání neobsahují, pouze definují skutkové podstaty, zákaz je tradičním výkladem považován za implicitně obsažený.) Je-li skutková podstata vymezena souběhem více podmínek, je chráněným zájmem celý tento komplex, nikoliv jednotlivá kritéria, z nichž je složena.

Materiální pojetí práva založené na ochraně práv a svobod klade větší důraz na reálnou újmu na oprávněných zájmech konkrétních osob (není zločinu bez oběti). Za chráněný zájem se považují v první řadě nezadatelné a nezrušitelné hodnoty deklarované Listinou základních práv a svobod, dále hodnoty deklarované ústavou a dalšími zákony, případně další hodnoty považované za přirozené nebo základní.

Materiální pojetí práva založené prvořadě na ochraně státu nebo společnosti považuje za chráněný zájem obvykle autoritu, nedotknutelnost a neomylnost orgánů státu nebo převažujících mravů, zájmy ostatních lidí pak natolik, nakolik jsou těmto hodnotám užitečné. Toto pojetí přežívá v trestním zákoníku zejména v termínu „společenská nebezpečnost“, který je použit například v obecné definici trestného činu nebo příčetnosti.

Je-li tedy skutková podstata podvodu určená k ochraně oprávněných zájmů podváděného, čin je zaviněný tehdy, když pachatel ví, že podváděnému způsobuje újmu, i kdyby se pachatel domníval, že takový čin není trestný. A naopak, pokud se někdo s plným vědomím dopouští jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, ale přitom se z dobrých důvodů domnívá (třeba i mylně), že tím neohrožuje právem deklarovaný zájem, k jehož ochraně je trestní ustanovení určeno, pak rozhodně nejde o úmyslnost ani vědomou nedbalost; posouzení, zda může jít o nevědomou úmyslnost, je značně subjektivní a může být v konfliktu s právem na svobodu svědomí a myšlení.

Příklad: V ustanovení o trestnosti pohlavního zneužívání osob mladších 15 let právní pozitivista spatřuje chráněný zájem v tom, aby nikdo neprováděl sexuální aktivity s osobou mladší 15 let. Výklad lidskoprávního pojetí považuje za chráněný zájem svobodu a psychické zdraví dětí, přičemž by mohl uvažovat o tom, že za některých okolností sexuální aktivity s osobou mladší 15 let nemusí být trestným činem, i kdyby naplňovaly znaky formální skutkové podstaty. Výklad společenského pojetí může za narušení zákonem chráněného zájmu považovat spíše vliv na obecnou morálku a narušení jejích zvyklostí, zvláště pokud nezletilý aktér souhlasil a jeho osobní zájmy nebyly narušeny.