Vazba: Porovnání verzí

Verse z 17. 5. 2007, 10:17

Vazbou se v právu označuje opatření, jímž se obviněný (zpravidla dlouhodobě) omezuje na svobodě a které je nezbytné k tomu, aby nemohl mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, bude se vyhýbat úkonům trestního řízení nebo ovlivňovat (např. zastrašovat nebo uplácet) svědky, nebo aby nemohl v trestné činnosti pokračovat.

Druhy vazby

1. útěková [§ 67 písm. a) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud obviněný nemá na území ČR trvalý pobyt.
2. kolusní [§ 67 písm. b) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud vyšetřovatel dosud nevyslechl všechny svědky.
3. předstižná [§ 67 písm. c) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud obviněný nemá zaměstnání.

Na rozdíl od úpravy platné před r. 1989 o vazbě vždy rozhoduje na návrh státního zástupce soud. Proti usnesení o vzetí do vazby je přípustná stížnost, která však nemá odkladný účinek.

Krátkodobé zadržení a zajištění (do 72 hodin) není vazbou, ač se tak někdy mezi laiky nazývá.

Vazba se vykonává ve specialisované vazební věznici nebo ve vazebním oddělení věznice běžné.

Zneužívání vazby v ČR

Trestní řád sice obsahuje poměrně složitá ustanovení omezujující maximální dobu vazby, ale obecně je v České republice vazba nadužívána, bývá nadměrně dlouhá a používá se v rozporu se zákonem i jako prostředek, jak obviněného přimět k přiznání nebo k tomu, aby orgánům činným v trestním řízení poskytl další informace, např. označil další spolupachatele. Typickým příkladem zneužití institutu vazby je její uvalení na Rostislava Roztočila, který se dobrovolně dostavil do ČR[1].

Vzhledem k intensitě zásahu do osobnostních práv obviněného, kterou vazba představuje, není překvapivé, že rozhodování o její zákonnosti (ústavnosti) patří k nejobvyklejší agendě Ústavního soudu. Ústavní soud např. judikoval, že k uvalení vazby nestačí důvodný předpoklad, že se obviněný bude pokoušet mařit trestní řízení, ale musí se takového jednání skutečně dopustit již před rozhodnutím o vazbě (není tedy zákonná vazba odůvodněná pouze tím, že obviněný je cizinec, který pravděpodobně bude chtít opustit Českou republiku). Podobně bylo judikováno, že o prodloužení vazby se vždy musí rozhodovat v přítomnosti obviněného, který by měl být soudem vyslechnut.

Za nezákonnou vazbu přísluší obviněnému odškodnění, které se stanoví v minimální výši 5.000,- Kč za měsíc vazby, nebo ve výši průměrného výdělku obviněného, je-li vyšší. Tuto náhradu je však stěží možno pokládat za přiměřenou (nahrazuje se pouze ušlá mzda, nikoli další újma, kterou vazba způsobila), proto se obvinění v těchto případech obracejí na soud i se žalobou na ochranu osobnosti; v takovém řízení jim může soud přiznat náhradu v neomezené výši.

Obhájci statu quo, např. Radek Bartoš, zneužívání vazby bagatelisují a tvrdí, že vše vyřešila novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., ačkoliv je zjevný opak[2]. V civilisovaných státech, např. v USA, se naproti tomu považuje za lidské právo, že nevinný nemusí jít do vězení. Vazba je tam rutinně nahrazována kaucí, stanovenou přiměřeně k majetku obviněného.

Toto zneužívání vazby se repressivní úřady pokoušejí vyvážet i do ciziny.[3]