Listina

Listina (latinsky diploma) je druh písemnosti (dokumentu) s právně relevantním záznamem. Není zákonem nijak definována.

Druhy dokumentů

Podle časového hlediska můžeme plány členit na

• dlouhodobé (více než 5 let): program
• střednědobé (rok až 5 let): koncepce (angl. policy)[1]
• krátkodobé (méně než rok): strategie (angl. strategy)

Typy listin

Historicko-právně se rozlišují dva základní druhy listin:

• listiny deklarativní nebo-li vysvědčovací (notitiae), které objektivním způsobem dokumentují právní pořízení, které se uskutečnilo dříve a na nich nezávisle;
• listiny konstitutivní nebo-li dispozitivní (chartae), které právní úkon přímo zakládají.

Dále možno listiny prakticky libovolně dělit podle jejich obsahu, vydavatele a autenticity.

Na substrátu (podkladu) listiny přitom nezáleží: za platnou byla uznána i listina (směnka) vyhotovená na dřevěné krabici od doutníků. Zvláštní postavení mají písemnosti v elektronické podobě (bez hmotného substrátu), které se de lege lata za listiny nepovažují, přestože ve většině případů mohou plnit obdobnou funkci.

• Prvopis (originál) je listina, která obsahuje authentický záznam, včetně originálních prvků dosvědčujících pravost projevu vůle (povinně podpisu, v některých případech i razítka, příp. pečeti).
• Druhopis je listina odvozená od prvopisu, od nějž se obsahem neliší, avšak její pravost není osvědčena authenticky jako na prvopisu, ale jiným zákonem předepsaným způsobem (např. u úředně ověřeného opisu vyznačením doložky o shodě opisu s originálem). S výjimkou směnek, šeků, bankovek, cenin, úředních průkazů a dalších specifických listin mají prvopisy a druhopisy stejnou platnost a důkazní sílu a lze je použít stejným způsobem.
• Opis (kopie) je listina stejného obsahu jako prvopis. Nemá-li žádné authentisační prvky, hovoříme o prosté kopii, je-li shoda s originálem ověřena doložkou o vidimaci, používá se termínu úředně ověřený opis (jenž je, jak bylo vysvětleno shora, druhopisem).
• Výpis je opis, který obsahuje pouze část záznamu originální listiny (např. výpis z obchodního rejstříku).
• Stejnopis (exemplář, angl. counterpart) je jedno ze shodných vyhotovení prvopisu nebo druhopisu. "Stejnopis rozsudku/usnesení" zasílaný soudem stranám řízení je formálně stejnopisem druhopisu, naopak správní úřady až do účinnosti nového správního řádu (1. ledna 2006) obvykle stranám zasílaly stejnopisy prvopisů. Stejnopis je regulován např. v § 64 odst. 1 a 2 směnečného řádu: "Směnku lze vystavit ve dvou nebo více stejnopisech. Tyto stejnopisy musí být v textu listiny číslovány, jinak platí každý stejnopis za zvláštní směnku."

Ustanovení § 69 odst. 1 věty třetí nového správního řádu nesmyslně směšuje prvopis s druhopisem, ačkoliv z povahy věci je naprosto zřejmé, že druhopis není stejnopisem prvopisu: „Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou "vlastní rukou" nebo zkratkou "v. r." u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou "Za správnost vyhotovení:" s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.“

Podle nesmyslného § 67 odst. 4 písm. a) osnovy daňového řádu: "V ověřovací doložce o shodě se spisem správce daně uvede zda opis, kopie nebo stejnopis souhlasí doslovně s listinou, z níž byl pořízen a zda tato listina je prvopisem, opisem, kopií nebo stejnopisem a z kolika listů nebo archů se skládá"[2], což je známkou nekvalitní práce legislativy ministerstva financí a legislativní rady vlády.

Veřejné a soukromé listiny

Nejdůležitější jsou ty listiny, které osvědčují projev soukromé nebo veřejné vůle, a z nich zejména právní úkony, rozhodnutí a osvědčení.

Listiny vystavené veřejným úřadem se nazývají veřejné listiny a požívají presumce správnosti (není-li prokázán opak, osvědčuje listina to, co je na ní uvedeno). Ostatní listiny jsou soukromé. U jakékoli listiny, veřejné i soukromé, je však možné prokázat, jestli jde o padělek (falsum).

Dokumenty o jednání

Záznam (angl. record) je listina, na níž je zachycen průběh jednání. Zápis (protokol) je listina shrnující výsledky jednání.

Historický exkurs

Samotný termín listina zavedl do češtiny teprve historik František Palacký, aby terminologicky odlišil listy s právním významem od listů ostatních, např. od běžné korespondence (do té doby se používal termín list s příslušným adjektivem, například zakládací list). Historické listiny zkoumá diplomatika, která zdůrazňuje, že každá doba dává listinám specifickou formu danou nejen místem a dobou vzniku listiny, ale i věcmi a osobami, jichž se týká.

Vizte též

• důkaz
• přípis

Další odkazy

• Slovníček archivní terminologie I. Praha 1954
• Malý glosář pojmů k novověké diplomatice