Dobrá víra
Dobrá víra (bona fides – často v ablativu: bona fide = v dobré víře, angl. good faith, fr. bonne foi, něm. guter Glauben) je jedním z centrálních pojmů občanského práva. Fysická osoba je v dobré víře tehdy, je-li důvodně přesvědčena o rozhodné skutečnosti – nejčastěji o tom, že její jednání je oprávněné (zákonné).
Dobré víře přísluší právní ochrana, byť ne tak silná jako skutečnému subjektivnímu právu: kdo jedná protiprávně v dobré víře, jedná v omluvitelném omylu.
Podobně jako v případě úmyslu je přímý důkaz dobré víry vyloučen. Při prokazování dobré víry proto postačí, lze-li vzhledem ke všem okolnostem na přítomnost dobré víry usuzovat. Dobrou víru lze tímto způsobem rovněž vyvrátit: jedná-li osoba tak, že je toto jednání zjevně neslučitelné s domněnkou, že byla v dobré víře, považuje se za prokázané, že v dobré víře nebyla.
Opakem je špatná víra, mala fides.
Právní význam dobré víry
Dobrá víra se v občanském právu uplatňuje v celé řadě konkrétních případů, například:
- Zmocnitel, který není v dobré víře, se nemůže dovolávat dobré víry u zmocněnce.
- Dobrá víra je nutnou – nikoli však postačující – podmínkou vydržení: věc může vydržet jen takový držitel, který je v dobré víře ohledně oprávněnosti své držby, nikoli tedy například zloděj nebo podvodník, který věc vylákal lstí.
- K movité věci dané do zástavy vznikne zástavní právo, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; z toho mimo jiné vyplývá, že jsou platná zástavní práva u předmětů pocházejících z krádeží v zastavárnách, ledaže by se prokázal nedostatek dobré víry u zastavárníka.
- V případě bezdůvodného obohacení není povinností vydat užitky z jeho předmětu, je-li osoba, která se obohatila, v dobré víře ohledně oprávněnosti tohoto obohacení.
- Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice; to je jediný případ, kdy je v občanském právu v zájmu právní jistoty prolomena zásada nemo plus iuris.
V obchodním právu, jež je oproti občanskému právu modernější, je dobrá víra chráněna ještě silněji. Nejdůležitějšími právními normami jsou:
- Společník není povinen vydat dividendu nabytou v dobré víře.
- Kupující, který koupil zboží v dobré víře, se stává jeho vlastníkem bez ohledu na to, zda byl jeho vlastníkem prodávající. Tato zásada rovněž protiřečí římskoprávnímu nemo plus iuris, a je proto soudy vykládána poměrně restriktivně.
Dobrá víra právnických osob
Jak vyplývá definice, dobrá víra je primárně stavem vědomí. U právnické osoby se proto stav dobré víry odvozuje od dobré víry osob, které za právnickou osobu jednají.
Nejsložitější situace je u státu. Podle jedné theorie je povinností státu znát vždy právní stav, omyl na straně státu proto omluvitelný nikdy být nemůže a stát se nemůže stát např. subjektem vydržení.
Tato otázka má velký význam v případě sporů o vydání neprávem konfiskovaného majetku. Jestliže stát tento majetek mezitím zcizil, nové držitelé mohli být v dobré víře a počala jim běžet vydržecí doba. Státu podle této theorie naopak vydržecí doba nikdy běžet nezačala a musí proto majetek vydat skutečnému vlastníku.
Podle druhé theorie může být i stát v dobré víře, že jeho právní akty jsou platné, takže se sám může stát vydržitelem.
Presumpce dobré víry
Jak dovodila judikatura, presumpci dobré víry požívají všechny veřejnoprávní akty. Kdokoli se řídí pravomocným rozhodnutím, činí tak v dobré víře, že jedná po právu. Dobrá víra se vztahuje i na samotnou doložku právní moci.
Dobrá víra chrání právní vztahy zapsané do veřejných seznamů. Knihovní vlastník (tj. vlastník zapsaný do katastru nemovitostí) je v dobré víře, že je vlastníkem oprávněným. Podobně je v dobré víře ten, kdo se řídí zápisem v obchodním rejstříku a např. jako s jednatelem společnosti s ručením omezeným jedná s osobou, která je jako jednatel zapsána v obchodním rejstříku.
