Ministr

Ministr je buď:

1. vedoucí ministerstva (podle jedné definice, starší), anebo
2. člen vlády (podle druhé definice, novější).

Podle toho, které ministerstvo řídí, přísluší ministru titul, např. ministr vnitra nebo ministr životního prostředí. Počet členů vlády není žádným právním předpisem omezen, počet ministrů jako představitelů ministerstev je dán počtem ministerstev, jichž je podle českého kompetenčního zákona 15.

Ministr bez portefeuille

V případě, že ministr neřídí žádné ministerstvo, je označován jako ministr bez portfeje (fr. portefeuille = náprsní taška, přeneseně ministerské křeslo). Ve vládě jich může být několik, jeden, nebo žádný. V poslední době bývá v ČR právě jeden.

Pokud by byl ministr vymezen jako vedoucí ministerstva, tak by ministr bez portefeuille nebyl ministrem. Pokud by byl ministr vymezen jako člen vlády, tak by nemělo logiku zavádět pojem "člen vlády", protože by byl synonymem k pojmu "ministr".

Funkce ve vládě

Ministr nemusí být jen řadový člen vlády, ale může mít ve vládě nějakou funkci. Ministr, který vládu řídí, je premiér. Ten může být jen jeden.

Místopředseda vlády

Zástupcem premiéra je místopředseda vlády (Deputy Prime Minister), kterážto funkce je obvyklá především v postkommunistických zemích, kde jich navíc bývá povícero. Je poměrně novodobá, ve Spojeném království tato funkce byla poprvé zavedena za války v roce 1942 v koaliční vládě, kdy v situaci, že premiérem byl konservativec, tak místopředsedou vlády byl labourista. Poprvé byla zrušena v roce 1955 a od té doby je občas zaváděna, občas rušena. Funkce bývá spojena s některým jiným postem v kabinetu.

Podle doslovného výkladu ústavy nejsou místopředsedové vlády ministry ani tehdy, stojí-li v čele ministerstva, přestože jsou tak v médiích běžně označováni (např. "místopředseda vlády a ministr financí"). Ale podle § 4 odst. 1 irské novely zákona o ministrech a tajemnících z roku 1939: "Člen vlády, který není ministrem odpovědným za správní úřad (Department of State), se označuje jako ministr bez portefeuille".

Historie

Institut ministra je historicky starší než institut vlády. Souverain si k správní činnosti vyvolil nejprve jednoho, později několik ministrů (kabinet). Ministři odpovídali panovníkovi osobně, netvořili kolektivní orgán.

Se vznikem ústavní odpovědnosti ministrů vzniká i vláda jako kolektivní orgán mající důvěru parlamentu a jemu odpovědná.

Vymezení podle československých ústav

1. § 14 prozatímní ústavy před novelou č. 271/1919 Sb.: "Moc výkonná a nařizovací přísluší 17členné vládě, jejíž předsedu a členy (ministry) volí Národní shromáždění. Vláda volí ze sebe náměstka předsedova, který zastupuje předsedu.". Po novele: "Moc výkonná a nařizovací přísluší vládě, jejíhož předsedu a členy (ministry) jmenuje a propouští president republiky. Vláda volí ze sebe náměstka předsedova, který zastupuje předsedu. Kdyby ho ani náměstek nemohl zastupovati, učiní tak věkem nejstarší člen vlády."
2. § 70 odst. 1 ústavy z roku 1920: "Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští president republiky." § 71: "Vláda volí ze sebe náměstka předsedova, který předsedu zastupuje. Nemohl-li by ho zastupovati ani náměstek, činí tak věkem nejstarší člen vlády." § 72: "President republiky stanoví, který z členů vlády řídí jednotlivá ministerstva."
3. § 80 odst. 1 Ústavy 9. května: "Vláda se skládá z předsedy vlády, z jeho náměstků a z ostatních členů (ministrů a státních tajemníků)."
4. Čl. 67 socialistické ústavy: "Vláda se skládá z předsedy, místopředsedů a ministrů."

Doslovným výkladem by tedy šlo dovodit, že předseda vlády není jejím členem. Takový výklad by však byl absurdní, tedy nesprávný. Větu: "Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští president republiky," je třeba vyložit takto: "Předsedu a [jiné] členy vlády = jiné ministry…".

Postavení podle nového správního řádu

Podle § 178 odst. 2 i. f. NSŘ se nadřízeným správním orgánem ministra se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu. V původní versi osnovy NSŘ byla jen právní norma: "Nadřízeným správním úřadem ústředního správního úřadu se rozumí státní tajemník ministerstva, nevyhradí-li si konkrétní pravomoc ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu." Věta: "Nadřízeným správním orgánem státního tajemníka, ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu," byla doplněna před předložením osnovy do poslanecké sněmovny, aniž by se předkladatel namáhal ji jakkoliv odůvodnit. Ministr má tedy nadřízeného, a to sám sebe. To způsobuje praktické problémy např. v situaci, kdy ministr včas nerozhodne o rozkladu; s žádostí o opatření proti nečinnosti se účastníci řízení musejí obrátit znovu na něj a nemají právo podat správní žalobu k soudu, přestože je zřejmé, že takový úkon postrádá jakýkoli rozumný smysl.

Náměstek ministra

Zástupcem ministrovým je jeho náměstek. Podle naprosto absurdní české právní úpravy, zavedené novelou zákona o střetu zájmů zákonem č. 228/1997 Sb., lex Payne, je zde neslučitelnost funkce poslance/senátora s funkcí náměstka ministra. Odůvodněno to bylo neméně absurdně: "náměstek ministra, který byl zvolen poslancem, i poté vykonává svou funkci ve státní správě, může jako poslanec interpelovat svého ministra, jenž je podle pracovního práva jeho nadřízeným a jehož pokyny je jako státní zaměstnanec vázán". V politické realitě by si náměstek, který by interpeloval svého ministra, druhý den mohl hledat jinou práci.

Jedná se o fatální nepochopení parlamentního systému, v němž je nejen možné, ale dokonce povinné, aby ministr (angl. Secretary of State), jeho náměstek (angl. Minister of State), podnáměstek (angl. Parliamentary Under-Secretary of State, zkráceně Parliamentary Secretary) a osobní tajemník (angl. Parliamentary Private Secretary, PPS) byli poslanci. Je to proto, aby mladí politici získali zkušenosti z exekutivy a nebyli zaskočeni tím, že budou rovnou jmenováni na funkci ministra.

Nepovedený pokus akulturovat systém dělby moci z USA na westminsterský model byl recipován zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, který je sám o sobě právním paskvilem, s tímto "odůvoděním": "Je potřeba přesně stanovit omezení výkonu těch činností veřejných funkcionářů, které by mohly vyvolat střet zájmů, a zabránit i tímto způsobem porušování nebo obcházení zákona. Stanoveným veřejným funkcionářům se proto navrhuje omezit nebo zakázat určité výdělečné činnosti nebo působení v určitých funkcích, a to s ohledem na specifika vykonávaných funkcí."[2]

Toto nesmyslné pojetí bylo dále konservováno v zákoně č. 234/2014 Sb., o státní službě, který naprosto pochybně rozlišuje mezi náměstkem člena vlády (= „politický náměstek“), náměstkem pro řízení sekce (= vrchní ředitel) a náměstkem ministra vnitra pro státní službu (= generální ředitel státní služby). Tato neschopnost řádné nomenklatury je chronickou vadou české legislativy.