Okupace
Okupace (z lat. occupare = zabrat) má v právu dva různé významy:
Občanské právo
Nový občanský zákoník přivlastnění (okupaci) jako originární způsob nabytí vlastnického práva reguluje v §§ 1045–50. Je tak možné okupovat věc opuštěnou nebo věc ničí. Zvláštní zákony rovněž tento způsob nabytí v některých případech aprobují: okupací se stává např. lovec vlastníkem ulovené zvěře.
Co se týká nálezu (lat. thesaurus, §§ 1051–65 NOZ), v některých právních řádech je možná jeho okupace. (Post)kommunistický český právní řád vyžadoval, aby nálezce věc odevzal úřadům; NOZ liší nález a přivlastnění, kdy nález má vlastníka, zatímco neexistují-li ani jeho dědicové (např. u středověkých mincí), lze si tuto věc přivlastnit.
Mezinárodní právo veřejné
Znamená vojenské obsazení cízího území bez úmyslu je anektovat. Je to účinná prozatímní kontrola území, které není součástí území okupující mocnosti, bez souhlasu skutečného souveraina. Toto území tedy ovládají ozbrojené síly nepřátelské k nominálnímu souverainu.
Jedná se pojmově vždy o stav dočasný, není však shodný s pouhým dobytím (debelací) území. Okupační síly mohou vykonávat výkonnou, zákonodárnou i soudní moc (např. Spojenská kontrolní rada (Allied Control Council) ve Velkoněmecké říši), nebo mohou některé z nich či všechny svěřit samosprávě (např. Jugoslávie za druhé světové války). Okupace neznamená zánik státu. Tím je toliko annexe (připojení), např. Východního Pruska k SSSR.
Historicky se termín okupace používal rovněž pro zabrání dosud neobsazeného území, terra nullius.
