Způsobilost
Způsobilost je schopnost mít požadované vlastnosti. V právu je rozeznávána dvojí způsobilost:
- mít oprávnění a povinnosti (právní osobnost, právní subjektivita, fr. personnalité juridique, ang. juridical personality – § 19 odst. 1 NOZ), nebo
- k (proti)právnímu jednání (svéprávnost, angl. legal capacity – § 19 odst. 2 NOZ).
Právní subjektivita se nabývá počátkem existence osoby: narozením fysické osoby nebo vznikem právnické osoby. Právo však retroaktivně přičítá osobě oprávnění z doby před jejím vznikem: počatému člověku (nascituru) či založené právnické osobě. Osoba však musí skutečně vznikout: nasciturus se živě narodit a právnická osoba být inkorporována (registrována či evidována).
Právní subjektivita končí koncem existence osoby: smrtí fysické osoby nebo zánikem právnické osoby výmazem z rejstříku. Na rozdíl od fysické osoby nic nebrání právnické osobě existovat věčně, např. Církvi.
Svéprávnost fysické osoby odvisí od její fysické nebo psychické vyspělosti. Dítětem je člověk, který nepřežije bez pomoci matky, dospělý je člověk, který se může sám rozmnožovat a plnoletý (zletilý) je plně psychicky zralý jedinec. Dospělost se původně se (např. i v českém středověkém právu) zjišťovala tělesným ohledáním. Tento koncept zastávali konservativní Sabiniani (tedy např. i Gaius I, § 196). Naproti tomu reformističtí Proculiani přišli s myšlenkou pevné věkové hranice: 14 let pro muže, 12 let pro ženy. Slavný § 21 ABGB stanovil: "Kdož pro nedostatek let, pro duševní vadu nebo jiné poměry nejsou způsobilí sami své záležitosti řádně spravovati, jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Sem náležejí: děti, které ještě nedokonaly roku sedmého; nedospělci, kteří ještě nedokonali roku čtrnáctého; nezletilci, kteří ještě nedokonali roku dvacátého čtvrtého svého života; pak: zuřiví, šílení a blbí, kteří jsou užívání svého rozumu buď zcela zbaveni, neb alespoň nejsou s to poznati následky svých činů; rovněž ti, jimž, jakožto osobám prohlášeným za marnotratníky, soudce zakázal další správu jejich jmění; konečně nepřítomní a obce." Tato nevyvratitelná právní domněnka je od té doby kritisována jako vyumělkovaná a nepřihlížející k individuu. Velkou výhodou je však právní jistota. Plnoletost staří Římané stanovili jako 10 let od dospělosti (Lex Plaetoria kolem roku 110 př. n. l.). Od té doby je soustavně snižována směrem k dospělosti, nejprve na 21 let věku, nyní na 18, ale uvažuje se o 16.
Vizte též
Další odkazy
- Capacity (anglicky)
